Bradavičník

A máme tu prvního pisálka. Přináším Vám první z mnoha slíbených povídek, fikcí, báchorek a Salazar ví, čeho všeho. Tyto řádky na mne zapůsobili prazvláštní dojmem a sám autor přiznává, že se jedná o část jeho práce na hodinu Démonologie. Za toto zveřejnění získává autor samozřejmě odměnu. Neváhejte tedy, a nechte se pohltit naším prvním příběhem. Příběhem o lidskosti. Příběhem, který spousta z nás zná. Krátkým příběhem o Faustovi.

Úvodem ..
Je opravdu tak zlý? Bylo jeho hlavním úmyslem zlákat do „pekelné“ sféry další nevinnou duši? Nepochybně známe všichni hned několik verzí příběhu o doktoru Faustovi, který se díky své touze upíše Mefistovi. Já jsem se rozhodl, zde vytvořit jakousi fikci z pohledu Mefista, kterou bych uzavřel opačným koncem, než většina z nás zná. Necht‘ i nadále žije mnou oblíbená polemika a dobro stále vítězí nad zlem. Nebo ne? To je zase mé tajemství.

„Té síly díl jsem já, jež chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.“
Jsem démon. Jsem d’ábel. Jsem radikální skeptik. Nikoli prosté ztělesnění zla. Jsem víc. Lidé jsou jen hamižní červi, kteří promarňují svůj čas bláhovým sněním! Sněním a slabostí! Čímž sám člověk! – klesá svou podstatou v moc pekla. Tak, jak se lidé rozvinuli, tak se také zničí! Sněním, slabostí a těmi činy! Činy, jež jsou hodny peklu. Na světě by poté, nezbylo nikoho ..
Bůh však se mnou nesouhlasil. Avšak jsem jej pouhou sázkou uchlácholil! Prý Faust, příklad sám. Necht‘ se ukáže, kolik zdravého rozumu pobral. Touží po nekonečném vědění, které ho naplní štěstím, po kterém tak touží. Pošetilec. Prý žádné studium, žádné cesty, vědy, tituly ani informace mu štěstí nedopřáli. Jak se zde náramně odráží lidská povaha. Ten nechutný chtíč, ta touha. Touha, jež každého zničí. A tak přicházím já, ve prospěch svůj i toho starce. On naivně upisuje se vlastní krví. Prokletý příběh začíná. Prokletý příběh právě zpečetil tím nejcennějším co má. Pro mne zábava, pro něj splněná přání. Má vše na co si jen vzpomene! Všechny slasti a neřesti, které naplňují lidské životy. Odrážeje se v něm opovrženíhodný charakter, odkrývá své slabiny i nadále. Zamiluje se. Ach, ti lidé! Jsou tak slabí vůči citům, jsou tak naivní, pošetilí a hloupí. Jestli právě bůh stojí za tím, že máme své srdce poslouchat, pak se převelice spálí! Stejně jako jej brzy spálí naše sázka, která bude brzy dokonána. Kterou vyhraji. Inu, dívka nečekaje lásku opětuje. Rozkošné. Toulat se po světě lidí je dokonalá zábava. Svou opětující láskou, upadá v opovržení mezi chátru. Na chvilku se otočíte a ona matkou svou, i dítě své, jež s Faustem měla – zabila! Od smrtelníků můžete čekat opravdu vše. Lidská hloupost přichází na scénu ctěné síly pekelné! Zaskočený Faust svou lásku dokazuje tím, že své dámě nabízeje mou pomoc a ochranu. Odmítá! Jediný dobrý skutek v jejím krátkém životě. Mohlo být o duši víc. Ale stále tu je Faust. Má odměna. Faustova cesta životem pokračuje, avšak již svému konci se chýlí. I další lásky a úspěchy Fausta nenaplňují. Do roka a do dne, pošetilý Fauste! A bude zpečetěno. Již není vyhnutí a ty se staneš dalším příkladem toho, jak jsou lidé zranitelní. A bezmocní. Nejste nic! Nikdy se ze svých chyb nepoučíte. Lituji té Vaší rozmanitosti. Necht‘ poslední přání se Ti splní a ihned poté, bude Tvá duše má. Ach, Fauste! Nyní jako stařičký slepec žádáš císaře o kus mořského a bažinatého břehu? Že jej odvodníš a zúrodníš? Vždyt‘ jsi slepý! Slepý! ..

Závěr této fikce v sobě ukrývá mnoho významů. Lidská slepota. Obecně nevyjádřitelná a nepopsatelná, jež se pravého významu týče. Ale každý se s ní setkáváme. Každý den. Každou hodinu, každičkou minutu. Faust, však tuto metaforickou slepotu ovládl a překonal. Našel své naplnění. Našel světlo, jehož úkolem je prosvítit temnotu! Díky svému ušlechtilému záměru pomáhat druhým lidem je jeho duše zachráněna před peklem a spasena. Ukazuje se zde, že není nikdy pozdě obrátit se na pravou cestu, pokud člověk opravdu upřímně lituje svých hříchů. Osud, naplnění a lidskost. To vše, se zjevuje v řádcích mé práce. A nezodpovězené otázky? Cíl mého polemizování? Naprosto skrytý význam? Nebud’me malicherní jako zpočátku Faust, odpovědi tam jsou. Jen nejsou na očích. Jen je možná nevidíme. Nebo je snad nechceme vidět?

„Světlo je to, co má vždy pravdu. Nikoli tma.“

LUARTRIE

Tagy: esej, Faust, fikce, lidskost, Mefisto, polemika, povídka, úvaha

2x Komentováno