A je to zase tady. Skončily nám prázdniny (no dobře, už jsou to dva měsíce), začal nový školní rok, odbyli jsme si zahájení roku, zápis, začali chodit na naše oblíbené předměty a dělat záživné úkoly, které nám nadělili naši ctění profesoři. Událo se toho tolik, že si jistě nikdo už ani nevzpomene, že kdysi mezi námi pobýval nějaký Čmuchal, který velice rád tajně navštěvoval pokojíčky zdánlivě nevinných nebelvírských studentíků. Na dlouhou dobu se odmlčel, takže by se mohlo zdát, že se stáhl do ústraní, zpytoval své svědomí a rozhodl se dát všem svatý pokoj. Ale nenechte se zmást! Čmuchal je zpátky a v plné síle! A ještě před prázdninami stihl navštívit jeden pokoj…
Asi jste si zvykli, že jsem v každém článku popisovala reakce mých minulých obětí. No musím se přiznat, že jelikož poslední Čmuchal vyšel zhruba před půl rokem (nepočítám ubohý pokus naší primusky hrát si na mě a vloupat se do mého pokoje – ha ha), tak si reakce – pokud nějaké byly – už vůbec nepamatuji. To víte, stárnu a ta paměť už taky není, co bývala. Tak snad příště.
Tak a vzhůru k dnešnímu pokoji. Nebo spíš, vzhůru k pokoji před několika měsíci. Bylo to zhruba někdy v květnu, a já se rozhodla, že je na čase praštit s psaním úkolů a pro změnu začít zase dělat něco užitečného. A tak jsem se uchýlila do chodby k ložnicím, skryla se v temném koutě a nenápadně čekala, až se některý pokoj vyprázdní. Po několika minutách se z jednoho vynořily dvě tehdejší prvačky, později jsem zjistila, že šlo o Elisabeth R. Jacques a Denebolu Temple-Grey, které naivně nechaly dveře nezamčené a odplachtily kamsi pryč. A já jsem se spokojeně vydala dělat svou práci.
Když jsem dorazila ke dveřím jejich pokoje, první co mě upoutalo, byla klika. A důvod? Byla divná. Jakoby rozbitá. Každopádně se viklala, takže jsem se bála na ni sáhnout. Ale co bych to byla za Čmuchalku, kdyby mě taková maličkost odradila, že? Takže jsem se zhluboka nadechla, opatrně vzala za kliku a pomalu otevřela dveře. Klika vydržela. Uf. Oddechla jsem si a rozhlédla se po pokoji.
Celý pokoj byl jako obvykle rozdělen na dvě části, ale našly se i jakési společné prostory. Nebo lépe řečeno společný bordel, kdy je jen těžko poznat co komu patří. Pravděpodobně to neví ani samy obyvatelky tohoto pokoje. Přímo naproti dveřím je velké okno, na jehož parapetu stála jakási prapodivná věc, která vypadala jako nějaká hora. To, že to byl svícen, jsem poznala jen díky knotu, který z té hory čouhal.
Když jsem se otočila ke dveřím, zaujala mě jakási mnohobarevná změť papírků, na kterých byly pravděpodobně různé vzkazy. V tomto mají obě slečny můj upřímný obdiv, jelikož já bych se v tom rozhodně nevyznala. U dveří na zemi mě zaujal jakýsi cár hadru, který se tvářil jako ručně háčkovaný koberec. Pravděpodobně je některá z děvčat nadaná na ruční práce. Nebo si to alespoň myslí.
Po tomhle zběžném prvním pohledu jsem se konečně začala soustředit na jednotlivé části pokoje. Začala jsem tou levou, které vévodí, jak jinak, velká postel. Nebo spíš velké smetiště, pod kterým se pravděpodobně ona postel ukrývá. Ach jo, proč jen si všichni berou příklad z naší primusky? Vedle té hromady odpadků, ke které jsem se raději ani moc nepřibližovala, stál noční stolek, který byl překvapivě docela uklizený. Což vlastně až tak překvapivé není, když si dotyčná všechny věci odkládá na postel. Nad postelí, kromě plakátu s jakýmsi zřejmě hercem, viselo několik fotek. Většinou na nich však převládaly přírodní motivy. Nic pro mě.
Znechuceně jsem se od postele odvrátila a narazila jsem na další podobnou hromadu, která se ukázala být pracovním stolem. Stůl měl jako obvykle tři šuplíky. Ten první zdobil zámek, zatímco druhý měl nápis „Radši neotvírat“. Zcela výjimečně jsem radu na nápisu uposlechla, protože co kdyby tam byla nějaká smradlavá dobrůtka, že? A ze třetího čouhala jen prázdná dopisová obálka. Škoda, těšila jsem se, že se dozvím nějakou pikantnost. Vedle stolu stála židle, přes kterou byl pro změnu přehozený hábit. Oproti posteli a stolu to působilo až uklizeným dojmem. Vedle stolu byl vylepen plakát jedné hodně staré mudlovské hudební skupiny (slečna asi ráda retro). Druhá půlka stolu (ta menší) patřila nejspíš její spolubydlící, která se aspoň na stole jakžtakž snažila o nějakou tu organizaci svých věcí. Aspoň knihy působily tak nějak uspořádaně, ale za to zaplnily skoro celou zbývající plochu stolu. Trochu nepatřičně tam tak působily hrací karty, které byly rozházené všude kolem. Z toho vyplývá, že je dotyčná osoba buď hazardní hráčka, nebo se vyžívá ve věštění. Osobně bych tipla první možnost.
Nakonec jsem se dostala k tomu, co jsem se snažila co nejvíc oddálit. Skříň. Byla otevřená dokořán a já do ní v šoku nahlídla. Ano v šoku, protože oblečení v ní bylo normálně uložené a poskládané do komínků. Na skříni byl položený kufr se jmenovkou Elisabeth R. Jacques.
Naštěstí tohle už bylo z levé části pokoje vše a tak jsem se rozhlédla po druhé polovině, která patřila Denebole. Postel byla opět neustlaná (proč se vlastně ještě divím?) a zpod jednoho polštáře cosi čouhalo. To mě zarazilo a tak jsem se odvážila udělat pár kroků blíž k posteli. Byla to noha! Ano, čtete správně! Nasadila jsem masku investigativní reportérky a opatrně jsem polštář odsunula. A pak jsem spatřila, komu ta noha patřila. Byl to… chvíle napětí… plyšák. Teda aspoň myslím, pokud to nebyla nějaké hodně jetá mrtvola neznámého zvířete. Mrtvolku jsem zase zpátky zakryla polštářem, abych nezanechala žádné stopy po své návštěvě.
Noční stolek je zaházený různým haraburdím, kterému ovšem vévodí knihy. Takže vražedkyně knihomolka… no někde tu inspiraci brát musí. A taky nadšená umělkyně, nebo aspoň fanynka do umění, soudě podle plakátu, který visel nad postelí. Byl plný jakýchsi černobílých obličejů. Zvláštní.
Ani Denebola se s úklidem zrovna moc nezatěžuje. Všude kolem postele se povalovaly kusy oblečení, nebo učebnic. Takže nic nového pod sluncem. Kousek od postele stála skříň, která byla polepená několika fotkami (vesměs na nich nebylo nic moc zajímavého, ach jo) a výstřižky z novin. I tahle skříň byla z poloviny otevřená, ale na rozdíl od své spolubydlící téhle slečně komínky poskládaného prádla vůbec nic neříkají. Teda někde pod těmi kupkami zmuchlaných hadrů možná něco jako komínky původně byly, ale jejich pravý tvar vzal dávno za své.
Z druhé strany postele viselo na zdi několik poliček, na kterých bylo, jak jinak, naházeno všechno možné. Tak nějak zběžně jsem si všimla jakési kytky, která chuděra zhynula žízní (další vražda!), a taky nějaké podivné sochy draka, která se nejspíše také stala obětí běsnění své majitelky. Drak to naštěstí odnesl jen uraženým ocasem.
Jelikož už jsem v tomhle svinčíku strávila docela dlouhou dobu, hezky rychle jsem zase vycouvala. Cestou jsem raději překročila ten šedý kus hadru (kdo ví, z čeho to bylo) a opatrně, jedním prstem, otevřela pootevřené dveře. Když jsem dveře za sebou zase zavírala, musela jsem si dávat dobrý pozor, aby mi ta klika nezůstala v ruce. To ty dvě ani neumí normálně otevírat dveře?
Hodnocení: Dávám pokoji jednu hvězdičku z pěti. Ten bordel těžce konkuruje i pověstnému chlívku našeho Čuníka a nějak tam nebylo nic, co by na mě udělalo kladný dojem. Ta jedna hvězdička je spíš jen proto, že mi bylo líto dát jim nulu. Vidíte, jak jsem milosrdná?