Bradavičník

Trochu divný titulek článku co? Taky jsem se divila, když jsem lístek s tímto titulkem našla na kolejní nástěnce, ale nebojte to jen naše „Péčka“ se nám modráskům rozhodla uspořádat malý rozlučkový večírek se svobodou – rozumějte tou studentskou. Asi se nám již chýlí ke konci ten čas nic nedělání a flákání se…juchůůů konečně zaplesá snad každé srdce havraspárské.

Ale abych Vám trochu přiblížila co se dělo. Zpočátku panoval kapičku zmatek, když se skupinka havranů se sešla před Faladarovou chýší. Po nějaké době se přitrousil i Marcus s Teri – naši milovaní prefekti – kteří nás vpustili do chýše.
Jako rozhodně to nebyla ani naše milovaná spolka, nebo Velká síň či klubovna. Ale i přesto to tam vypadalo celkem útulně. Pominu-li pavučiny. Ty si užila zejména naše prefektka Marci. Oblíbil si ji nějaký pavouček. Ona sice říkala, že je velký jak tarantule, ale myslím, že tak obr nebyl. Náš hrdinný rytíř Marcus se ji snažil chrabě zachránit, leč neúspěšně. Jako, že by pomohl mě, která měla místo drdolu havranní hnízdo to né. Ale o tom později.

V chýši jsme našli milované polštáře na válení, nějaké to ovoce, muffiny a samozřejmě to nejdůležitější. Všemi milované lahodné kakao, ale také máslový ležák nebo dýňová šťáva. Vesele jsme se věnovali klábosení. Pojídání muffínků, ovoce a popíjení kakaa či jiných pochutin. Jenže…bylo vtipné pozorovat jejich grimasy. Ono takové jablko chutnalo jako máslový ležák, nebo dýňová šťáva. Banány ač krásně žluťoučké měli chuť česneku a hroznové víno tak to jste si pochutnali spíš na chilli nebo lékořici. A nejhorší byli mandarinky, páč ty byli jako Bertíkovy fazolky. Ale hlavní bylo, že se všichni bavili.

V tom se ozvalo jakési klepání na okno. Do chýše se snažil dostat havran. Samozřejmě jsme ho vpustili. Jako ten vám byl krásný. Takový maličko větší než normálka havrani jsou. A ty jeho perutě…to byla krása. Byli takové modré a my si hned řekl, že je to určitě nějaký Rowenin vyslanec. Párkrát se prolétl chýší asi, aby si vyhlédl nejlepší stanoviště. Kupodivu se mu nejvíce zalíbilo na mé hlavě. Přesněji v mých vlasech. A to se mi dnes drdol tak povedl. Ale po náletu toho opeřence… No modlila jsem se k Roweně, abych ty vlasy ještě někdy rozčesala. Nebo abych se při česání neskalpovala. Jako to dělali indiánští šamani (kupodivu se mé obavy nenaplnili). Musím též říci, že něktří z mých spolukolejníků jsou tyrani páč se snažili chudáčkovi havránkovi snažili uznout nějaké z těch jeho krásných per. Ale bez úspěchu. Havran se jejich snažení pěkně vysmíval. Aspoň tak to říkali ostatní. Bohužel jsem s sebou neměla periskop či něco tomu podobného, abych se také podívala na chechtajícího se havrana.

Jako řeknu Vám, že taková chýše je dost strašidelné místo. Pořád tam něco vrže, meluzína kvílí jak o život, okna otvírají a zavírají a zase otvírají. A to samé dveře. Asi je jim dlouhá chvíle, ale nás docela děsili. A jako venku za okny? Ani lísteček se nepohnul, ani stéblo travičky se nezakymácelo. Když se konečně vše tak nějak uklidnilo a zůstalo otevřeno jen jedno jediné okno. V tom se ozvalo zadupání. Náš hrdina Billy Dayns se vyklonil z otevřeného okna, aby narušitele zahnal, ale nikde ani noha. Ani žádný spár či dráp. Prostě nic. Jenže pak cosi zavylo. To jsem měla co dělat abych neshodila chudáka havrana z jeho hnízdiště na mé hlavě. A do toho ještě škrábání na dveře jako fujtajksl. Vůbec to nebylo příjemné. Jenže pak to ustalo a dupot se vzdaloval a nastalo ticho. Hrůzostrašně hrobové ticho. Které bylo prolomeno až hlasitým zavytím, které se ozývalo z těsné blízkosti dveří. Nechápu kde vzal John Nagall tu odvahu, ale vydal se ke dveřím a praštil do nich. Odpovědí mu bylo hlasité zavrčení. Osobně si myslím, že ve všech z nás byli maličkaté dušičky. Tedy krom prefektů…si myslím. Když se vše zase uklidnilo a dveře se otevřeli tak jsme za nimi našli otisky velikých tlap.

Když už jsme si mysleli, že bude klid tak nastalo oblíbené otvírání a zavírání dveří. To se opakovalo několikrát po sobě až dveře zůstali přivřené a já si naivně myslela, že už je konec. Jenže škvírou vzniklou  nedovřených dveřích se do chýše vplazil slizký mlok. Ano milé čtenářstvo mlok. Byl asi tak 1 metr dlouký a měl zářivě zelený jazyk, který byl také nechutně slizký. O to víc jsme byli šokováni, když promluvil. Jako nepamatuji si slovo od slova, ale říkal cosi ve smyslu, že ten kdo bude modré koleji strhávat body a naopak ji nepovede k rozvětu a slávě. Ten ať se střeží Rowenina hněvu. Tedy pro ty méně chápavé Rowena na zlobivce sešle kletbu.  Já se potkala s Roweninou kletbou (a nebylo to za zlobení) jednou a docela mi to stačilo takže lituji každého kdo se s jejím hněvem potkat touží.

Potom mlok odkráčel ven tedy spíše byl odplazen. Přitom nás pobídl abychom ho následovali. Havran, který mi stále hnízdil na hlavě odletěl – díky ti Roweno – ven. Kde zakroužil a vytvořil – pravděpodobně kouzlem Roweniným – mrak. Krásný temně modrý snad bouřkový nebo tak nějak vypadal. Z mraku a možná i z havrana nám začala padat cukrátka a lízátka v modrobronzových obalech a všechna na sobě nesla náš havraspárský erbovní znak. To vám byla nádhera.
Když jsme konečně všechna posbírali tak tak tak přišlo finále a my všichni koukali na nádherný ohňostroj. Fakt byl úplně čuprsupr nej. Nejprve začali z zbytku mraku vylétávat modří havrani. Myslím, že byli tři. Po chvilce se změnili v nápis Havraspár. A nakonec se nám zjevila i samotná Rowena. Pravda až v úplném závěru, ale nabádala nás k tomu, abychom všichni pilně studovali ke slávě havranní koleje a tudíž i Roweny samotné. Na to začali všichni skandovat Ha-vra-spár nebo Vivat Modrá kolej a podobně. Ve finiši se nám všem objevili v rukou prskavky a my s nimi začali křepčit.
Kdesi v tom hluku jsem zaslechla postesk, že bychom si mohli zapět kolejní hymnu. K tomu sice nakonec nedošlo, ale pro všechny zde máte text:

Modré je nebe, modrý je den,
tak jako splněný tajný sen.
To je ten náš Havraspár,
za něj by se každý rval.

Rowena je naše paní,
modlíme se všichni za ni.
Chytrost, bystrost v nás je skryta,
s úsměvem nás každý vítá.

Ref:
Bojujeme, makáme,
my se jen tak nevzdáme.
Píseň svou si zpíváme,
pohár vždycky získáme.

Bronzová a modrá spolu,
nepůjdou z nás nikdy dolů.
To jsou naše správné barvy,
které zdobí moudré hlavy.

Můžeme se klidně smát,
křičet, tančit, radovat!
Ať nám každý závidí,
my jsme prostě nejlepší!

Ref:
Bojujeme, šprtáme,
my se jen tak nevzdáme.
Všechno pěkně stíháme,
pohár vždycky získáme.

A teď si ji můžeme všichni svorně zapět dokola la la la. Zejména refrénu si naši zelení přátelé povšimněte, neb letos text hymnu určo dáme.

Ještě musím poděkovat prefektce Teri Wolfsonové za korekci detailů. Přece jen mi na hlavě trůnil ten havran, ale oplátkou za jeho hnízdiště mi dal darem krásný černomodrý ocasní brk.

Vaše čmáralka

Mara Jade Viessman

Tagy: akce, chýše, hymna, kolej, mlok

9x Komentováno