Bradavičník

Jistě taky sníte o dni, kdy si budete moct se školou dělat, co chcete. Profesoři odjedou někam do Tramtárie a vy máte svobodu. Konečně bitka ve velké síni, potopa v prefektské umývárně a pořádně zdemolovat chodbu u sborovny. Tyto sny se staly skutečností. Při poslední závěrečné slavnosti jsme všechno v rukou měli my, studenti. Já bych vám ráda připomněla jaký sen, že to stal skutečností.

Všechno začalo relativně nevině. Běžná závěrečná slavnost, no pravda chyběl nám tam profesorský sbor. Chyběl, to je dost relativní pojem. Mě osobně teda moc nechyběl. V klidu jsme si seděli a čekali až nás teda ta banda starých, no dejme tomu lidí potěší svou přítomností. Bohužel nás nemají rádi tak, jak jsme si mysleli. Neobjevil se ani jeden. Ano za celou slavnost na nás dohlíželi jenom prefekti. No ono dohlíželi, je taktéž relativní pojem, ale nebudeme předbíhat.

Situaci si vzala do rukou havraspárská primuska Lucia Lex Liu (teda ted už také profesorka). Poloospalé síni oznámila, že profesoři odjeli neznámo kam, a my si mužem klidně v klidu zbořit školu. Přála bych vám vidět, co nastalo potom. Čekali byste všeobecný jásot, ten taky nastal ze strany mladších ročníků a jedné nejmenované starší studentky (no tak dobře byla sem to já). Avšak starší studenti se tvářili tak nějak překvapeně a snad i vyděšeně. Jako nevěděla jsem, že to jsou takový suchaři.

Nechápu, jak jsme tam dokázali vydržet dalších dvacet minut v klidu. No každopádně za těch dvacet minut nám Lucia stihla oznámit, že pohár vyhrál Zmijozel. Jo zase jsme to projeli jak nůž máslem. Jenže mi nebelvírští nejsme jako jiné koleje a body nehrotíme. Teda já je nehrotím. Předpokládám, že ostatní to vidí stejně. Bylo by dost, kdybych to tak brala jenom já. No každopádně pak následovaly sovy, jenž se nás opět snažili sbombarodvat našim vysvědčením a natlouct nám už tak otlučené palice.

Klid nakonec prolomil pro mě bohužel neznámý student, jenže za výkřiků :“Máme hrad pro sebe“ rozházel po všech brambory. Právě v tu chvilku to začalo. Bitka. Bylo by zbytečné zatěžovat vás s podrobnostmi. Prostě se během jedné minuty staly z jinak spořádaných studentům Bradavického ústavu prasata nejhoršího kalibru. Nejhůře na tom byli samozřejmě zmijozelští. Nutno dodat, že bitky se zúčastnili především nižší ročníky a ta nejmenovaná starší studentka samozřejmě. Starší studenti raději zalezli pod stoly a zachraňovali to nejcennější, tady vysvědčení. A my? Se dali do boření. Lidi nikdy bych neřekla, jak moc velká sranda bude poskakovat po profestolu. Nechyběli ani výkřiky typu :“Zmijozel smrdí,“ a podobné.

Nakonec jsem všichni, no dobře jen já a další dvě prvačky vyrazili na profesorský stůl ušpinit profákům jejich krásné křesílka. Hehe zasloužili si to!

Jak to teda s tou naší síní dopadlo? Nakonec síň vypadala jako po výbuchu. Najít tam po ránu nezničené jídlo k snídani byl čin hodný potlesku a volání sláva. Na co bychom si sedli, se taky nenašlo, a tak se šťastlivci s jedle vypadajícím jídlem museli spokojit s čistými místy na zemi, kterých taky kdoví jak kolik nebylo. Jak se naše síň dostala zpět do stavu ohrané normálnosti, netuším. Jsou tací, jenž tvrdili, že to zase odnesli skřítci a celou síň nám uklidili, ale já věřím, že to je práce našich profesorů, jenž se nám vlastně chtěli tímto činem omluvit za útrapy, jenž nám způsobili za celý školní rok. Myslím, že mluvím za všechny studenty, když říkám Odpuštěno.

Co jen říct na závěr? Poděkovat? Poblahopřát? Tedy děkuju všem, jenž se bitky zúčastnili a především naší modré Lucie, bez které bychom tak skvělou věc nezažili. Tak a teď nám drazí nezbývá nic jiného než čekat na příští závěrečnou slavnost.

Lole Miko Leiringová

Tagy: nepořádek, profesoři, studenti, závěrečná slavnost

Jeden komentář