Bradavičník

Jak už jsme všichni věděli dopředu, na 25.12. odpoledne v 15 hodin byl naplánovaný sjezd na čemkoliv. Místo konání byl svah od hradu k šafářově chýši. Někteří z nás si toto odpoledne nechtěli nechat ujít za žádnou cenu, jiní se přišli pouze podívat na své kamarády a někteří sjezdům neholdují a dali přednost rovné ledové ploše jezera.

Sjezdové odpoledne měl na starosti mrzimorský kolejní ředitel, profesor Peter L. Gerhardsen. To, jak se mu odpoledne vydařilo, to už musí každý posoudit sám. Všichni zúčastnění se bavili, někteří déle, jiní jenom krátce. Dokonce bylo i zranění, ale k tomu se ještě dostaneme.

Pravidla v podstatě nebyla žádná. Stačilo nahlásit profesorovi jméno a název svého čehokoliv, na kterém jste se rozhodli jet a pak jen doufat, že celí dorazíte do cíle. Některé stroje byly opravdu důmyslné, někteří si z domova nechali poslat, či si z krátké návštěvy dovezli plastová dopravovala, kterým mudlové říkají boby, lžíce, talíře. Jiní navštívili školní kuchyni a zapůjčili si od skřítků pekáč. Byla viděna i nafukovací žába původně nejspíš určená k vodním radovánkám. Několik studentů si přitáhlo snowboardy, pro neznalé, jako jsem byla i já, jedná se o mudlovský vynález podobný lyžím, akorát je ono prkno širší a jezdec k němu má připevněné obě nohy. No a samozřejmě kdo byl přítomen, jistě si bude pamatovat i jediný ‚dvojbob‘ mrzimorského dua, kufr. Samozřejmě nesmím zapomenout na několik zástupců igelitové tašky, jejichž jezdci měli v cíli pěkně natlučené pozadí. Přeci jenom trať nebyla tak docela rovná…

Přítomní zúčastnění:

Selenia Rebecca Marrion – igelit

Amélie Fösttenová – igelitka

Duo Stormgardová a Muchacha – Kufr (i s veškerým obsahem)

Marci Mosetová – plastová mudlovská lžíce

Emma Strangeová – snowboard

Samuel Jake Gordon – ‚extrémní‘ talíř

Marcus Linth – ‚zabijácký‘ snowboard

Loreen Leslie Lume – Žabička

Jel Maghar – kouzelný snowboard (měl pro potřeby závodu kouzlem zvětšený model)

Lucy McGrey – pekáč z kuchyně

Michael Swift – plastová mudlovská lžíce

Mia E.Phoenix – boby

Vindict Veneas – Viňasovo suprhustě velkolepé pekelné prkno (jak se ukázalo, jednalo se o červený vlastnoručně provizorně vytvořený snowboard)

Sjezd se jel ve dvou kolech, první cvičné mimo skokánek a druhé na ostro, na krásu a se skokánkem. Osobně se domnívám, že první kolo jsme si všichni užili, protože v cíli jsme byli vysmátí a těšili jsme se na kolo druhé. Musím říct, že kufr se ukázal být velice rychlým dopravním prostředkem pro gravitační sport. Co ostatní nabrali díky hladkému povrchu svých strojů, my s Agnes nabraly díky váze. Velice zajímavý dojezd v prvním kole měla Loreen na své nafukovací žabičce. Cestou dolů to vyhrála, protože veškeré nerovnosti měla pěkně odpružené, ovšem v cíli nabrala spolužáka, který ji chytal a měl ji zastavit. No, moc pěkné. Řeknu vám, podobně překvapený výraz jsem dlouho neviděla. První kolo uzavírala čtveřice těch, kteří přišli, dalo by se říci, na poslední chvíli – Lucy, Mia, Michael a Vindict. Jelikož jeli všichni najednou, došlo na trati ke strkanici, především mezi Miou a Michaelem, kteří oba jeli na mudlovských vynálezech (boby a lžíce). Nakonec do cíle jako první dojela Mia, většina ostatních ze čtveřice to vzala přes skokánek a Vindict se v cíli naplácnul. Jó… kdyby nechtěl machrovat, nebyl by to on, ale ani by se nenaplácnul.

Někteří do druhého, ostrého, kola nenastoupili. Nejspíš ještě nemají hotové úkoly a řekli si, že i o prázdninách napíší alespoň úkol denně, protože jinak nevím, kam tak spěchali.

Tedy… druhé kolo otevřela Amélie na svém igelitovém pytli. Na začátku se pokusila otočit, nicméně si to trošku špatně načasovala a otočila se právě na skokánku. Moc pěkný let, jen co je pravda. Přistání muselo být pěkně tvrdé. V cíli se pěkně rozplácla, ale určitě ráda, že skok má ve zdraví za sebou.

Další na řadě byla jediná dvoj posádka, já a Agnes Muchacha, mrzimorské prefektky na kufru. První jízda byla super, ale v té druhé jsem měla poněkud strach o to, v jakém stavu bude kufr pod skokánkem. Přiznávám se, na skokánek ani nevím, jak jsme najely, protože jsem se prostě nemohla dívat. Agnes se velice dobře bavila, soudě dle jejího výskání. Ve vzduchu jsme se obě nadnesly z kufru, o to katastrofálnější důsledky mělo přistání. Můj nebohý školní kufr byl rozsednut, zcela se rozpadl a všem tak vystavil na odiv svůj obsah. Jenom si říkám, jaké bylo štěstí, že jsme nepřistály našimi pozadími na těch bruslích, co jsme si dovezly. Ale jelikož jsme z Mrzimoru a nikdy se nevzdáváme, dojely jsme do cíle po vlastní ose, respektive po břiše. Pan kolejní si nejspíš myslel, že kufr patří Agí, protože volal, že si něco na trati zapomněla, no… myslím, že kdyby se podíval opravdu dobře, byl by schopen pravého vlastníka určit. Na druhou stranu, ještěže se nedíval moc důkladně.

Po nás jela Marci, další ze Studentské rady. Skoro by to podle tohoto odpoledne vypadalo, že nemáme nic lepšího na práci, ale nenechte se zmást. Každý přece občas potřebuje odpočinek. Možná měla Marci chvíli počkat a ne vyrazit na trať hned, jak jsme se dostaly do cíle (který Agí minula), nebyla by pod skokánkem přistála do kupy mého vysypaného oblečení. Nakonec se zbavila všeho přebytečného a zdárně pokračovala ve své cestě k cíli.

Po Marci se na trať vrhnul Samuel, který se pod skokánkem z neznámých důvodů zasekl a nebylo to vinou mých svršků. Jeho záseku si nikdo nahoře nevšiml a tak se na trať vrhla Loreen se svým nafukovacím obojživelníkem. Krásně jí to svištělo. Let byl taky krásný, ale to přistání. Jak měla nabranou rychlost, nabrala cestou Samuela. Nejdřív jsme nikdo kloudně nevěděli, co se děje, tak se tam profesor šel podívat, aby následně zjistil, že Sam bude mít nejspíš zlomenou ruku. Ten se bránil, že to nic není, ale neměl nejmenší šanci všechny kolem sebe přesvědčit a tak stejně skončil na ošetřovně. Chudák, strávit prázdniny mezi bílými zdmi školní ošetřovny.

Další na trať vyrazila Lucy na pekáči. Pohled na ni byl opravdu k pokukání, jak se natáhla, vypadala jako velké kuře přečuhující z pekáče na všechny strany. Profesor Gerhardsen její přistání pod skokánkem okomentoval ve smyslu, že skřítci teď nebudou mít v čem vařit. No, při pohledu na pekáč tvarově přizpůsobený Lucyinu pozadí, nejspíš opravdu ne.

A nakonec jel borec nakonec – Velkolepý Vindict Veneas se svým červeným prknem. Krásně prokličkoval celou tratí. Jenom na skokánku vypadal, že se vymele, ale k mému bezbřehému zklamání to ustál. Jak mě potěšilo, že alespoň v tom cíli přistál jako většina ostatních v sedě.

Co z toho plyne pro příště? Určitě si podobnou zábavu nenechat ujít. Zvolit dostatečně bytelný dopravní prostředek. Zařídit si volno na celé odpoledne. Sehnat si fanoušky, nosiče, který vám bude boby, pekáč, kufr či cokoliv jiného tahat do kopce, a první pomoc.

Tagy: Gerhardsen, sníh, studenti, svah

5x Komentováno