Bradavičník

Jak jste si nepochybně všichni všimli, je podzim. Ano, ano, jste velmi všímaví studenti. Ale kdopak ví, co je oblíbená mudlovská podzimní zábava? Že nevíte? Je to pouštění draků a samosebou i jejich výroba. A právě s tímto geniálním nápadem přišli dva šikovní mrzimorští prváčci. Karo, Jamesi, tímto Vám vzdávám hold!
Již několik dní visel na nástěnce ve společenské místnosti velice zajímavý vzkaz. Budou se vyrábět a pak hlavně pouštět draci! Hurá! U některých studentů tato zpráva vyvolala opravdové nadšení. (Ano, byla jsem mezi nimi.)
Netrvalo to dlouho a nastal den D, hodina H. Celá natěšená a také lehce nervózní jsem vběhla do spolky, div jsem se málem někde nepřerazila. Říkate si proč nervózní? Nu proč, šla jsem pozdě. Naštěstí to nebyla ani ona známá akademická čtvrthodinka, tudíž jsem vlastně o nic nepřišla. Merline, díky! Na první pohled se dalo poznat, že se něco děje. Po stolech se váleli všemožné laťky a tyčky, spousta papíru, barviček a samozřejmě i nepostradatelný provázek.
Organizace se ujali naši již zmínění šikulové alias „hlavní drakisté“. (I když jsme se nesešli zrovna v hojném počtu, na náladě nám to nic neubralo.) Kara s Jamesem vše pečlivě vysvětlili a názorně ukázali. Pustili jsme se tedy do díla i my. Popadli jsme všemožné tyčky, laťky, špejle a také provázek a dali se do díla. Po několika minutách lopoťění se a těžké dřiny byla kostra dráčka hotová. Dokonce jsme to zvládli i bez všady obávané patálie, kterou jsou prty přivázané ke kostře dráčka. No, nejsme úžasní? Pak přišel na řadu papír a lepidlo. S obratností, kterou by nám mohl závidět kdejaký umělec, jsme našim „polodráčkům“ vykouzlili i obličejík. Co by to však byl obličejík bez kukadel a pusinky? Chopili jsme se tedy i postrachu všech koberců a nábytku – barviček. Jsme však nejen skvělí stavitelé ale i zruční malíři, tudíž ani v této fázi se žádné nehody nevyskytli. S úsměvem na tváři a někteří i s vyplazenými jazyky jsme malovali o stošest. Netrvalo to dlouho a ze všech stran na nás vesele koukali usměvavé tváře našich nových kamarádů. Zbývalo tedy vytvořit ocas, přivázat dostatečně dlouhý provázek a dráčky dokrášlit. Z krepáku a motouzu jsme vyrobili barevné ocásky, připevnili mašličky na ozdobu a navázali i „pouštěcí“ provázek. Spokojeně jsme si svá povedená dílka prohlíželi a nemohli jsme se dočkat, až vzlétnou.
„Kdo bude na hřišti poslední, ten taky jako poslední dráčka vypouští!“ ozvala se najednou Kara. V tu chvíli jsme se, jako by do nás uhodil blesk, všichni rozběhli směr hřiště. Jelikož jsme však přiběhli téměř naráz, žádné pořadí se neurčovalo. Navíc, každý přeci není tak skvělý běžec. Po kontrole našich zlatíček a spokojeném zjištění, že nikdo neutrpěl žádnou škodu, jsme se rozdělili do dvojic. Jeden človíček se vždy rozběhl a ten druhý mu dráčka vyhodil vzhůru, aby mohl vzlétnout. Bohužel, ne každý vždy uspěl na první pokus, ale nic jsme nevzdávali. Kařin dráček vzlétl jako první, Jamesův jako druhý a ten můj to, na druhý pokus, zvládnul také. Právě v tu chvíli, kdy už se tito tři dráčci vznášeli v oblacích, jsme spatřili pana kolejního, jak se za námi jde podívat. Pan profesor byl následně tak laskav, že dopomohl do vzduchu i dalším dvoum dráčkům. A tak Emilia i Lila měli, díky jeho skvělé pomoci a mrštným výskokům, své dráčky zanedlouho ve vzduchu také. Třikrát sláva!
To bylo pokoukání. Šikmoočko, Modřina, Matty, James a Bimbo si se vší parádou létali po obloze a my se na ně nemohli vynadívat. Jako vynalézavá morčátka jsme se chtěli pobavit co nejvíc, proto dokonce padl návrh, že by pan profesor mohl dráčky trošku očarovat. Opravdová křídla by přeci nebyla vůbec špatná. A co teprve chrlení ohně! Pan profesor je však bystré mysli a tak nám moudře vysvětlil, že s křídli by to nebyla taková legrace a to, aby dráčci shořeli na popel také určitě nechceme. Ano, měl pravdu. To jsme opravdu nechtěli. A tak jsme si užívali i bez kouzel. Nic však netrvá věčně.
Netrvalo to dlouho a vyskytla se první patálie. Matty a Šikmoočko se nám zamilovali a zamotali se do sebe. I přes veškerou mou a Kařinu snahu se nám je ve vzduchu udržet a navíc i rozmotat nepodařilo a tak se po chvíli snesli k zemi. My jsme si s tím však těžkou hlavu nedělali. Pustili jsme se tedy do rozmotávání. Když se k nám pak přidala i Claire, šlo to raz dva a dráčci byli v cukuletu rozmotáni. Hurá! Tentokrát již Mattymu startování nedělalo žádný problém a tak se opět vznesl k nebi. Kara půjčila Šikmoočka Claire a tak si i ona mohla užít nějaké ty radovánky. To však ještě konec zábavy a legrácek nebyl.
James a Em si nemohli nějakou tu lumpárnu samozřejmě odpustit a tak se spolčili proti Lile. Po uskutečnění propracovaného plánu, který spočíval v odpoutání Liliny pozornosti a Jamesových rychlých ručkách a nožkách, se Lil ocitla bez svého dračího kamaráda. V momentě se však vzpamatovala a začala Jamese pronásledovat. Běh s dvěma dráčky však není vůbec snadný a i když vyjímka potvrzuje pravidlo, tohle nebyl ten případ. James se totiž po několika desítkách metrů poroučel k zemi, přímo do blátivé louže. A jelikož si Lila chtěla svého dráčka vydobýt zpátky, než se James nadál, byl o svůj „lup“ obrán. Aby toho však nebylo málo, Em se tolik zabrala do pozorování svého „komplice“ Jamese a jeho zběsilého útěku, že dráčka povolovala, povolovala, až jí uletěl. Vězte tedy, že pokud na obloze spatříte vysmátého dráčka, bude to právě James. (Ne, to není chyba. Ani to neznamená, že si náš drahý zablácený spolužák lítá po obloze. To jen Em svého dračího kamaráda pojmenovala po tom člověčím.)
A to je konec našeho dračího dobrodružství. Dráčci jsou nyní v naší společenské místnosti. Navozují krásnou podzimní atmosféru a dělají společnost Banánovi v čokoládě.
Snad jen ještě nutno podotknout, že to jistě nebyla naše poslední „drakiáda“ a že příště jste všichni srdečně vítáni.

napsala: Rebecca C. Bennett

Tagy: draci, hřiště, Mrzimor, zábava

5x Komentováno