Díky sově jsem si s Leonardem, který se letos stal naším novým prefektem, domluvil schůzku v půl sedmé v naší společenské místnosti. Přišel včas, což se mi líbilo. První krok, který by měl prefekt zvládat. Být alespoň všude včas. Posadili jsme se naproti sobě ke krbu a zeptal se ho, zda můžeme začít. Nevypadal moc nervózně. Neměl ani důvod. Nechtěl jsem ho vykuchat. Prohodil, že si bude připadat jako celebrita, načež jsem mu řekl, že tak trochu je, když má odznak. Pak už jsem jen nechal svůj rychlobrk dělat svou práci a začal klást jednoduché otázky.
Začnu obvyklou otázkou. Jaký to byl pocit, když ses dozvěděl, že ses stal prefektem?
Jaký to byl pocit? Já vlastně nevím. Nejdřív jsem si myslel, že naše kolejní si ze mě dělá jen dobrej den. Naštěstí mě někdo popostrčil a já si tedy došel pro odznak. Ale bylo to … já nevím. Bylo to příjemné překvapení.
Takže jsi ale spokojený, že nakonec jsi to ty, kdo má odznak. Ne?
Samozřejmě, že jsem spokojený. Proč bych taky nebyl, že? Ze všech lidí v koleji vybrala kolejní mě a pár lidí. Vím, že si na ten odznak brousilo víc lidí zuby. Takže jsem na jednu stranu rád, ale na druhou stranu nechci šířit rozmíšky.
Myslím, že budeš skvělým prefektem. O tom není pochyb. Sám jsem pro tebe hlasoval, tak doufám, že nezklameš. Přemýšlel jsi vlastně někdy v minulých letech o tom, že by ses chtěl prefektem stát? Někteří lidi už po tom touží v prvním ročníku, tak jestli jsi to měl podobné. Já se totiž netajím tím, že bych jednou chtěl být na stejném vrcholku jako ty.
Přemýšlel? Já nevím, sem tam mě to asi napadlo, ale nikdy jsem nepočítal s tím, že se prefektem doopravdy stanu. Takže asi ano, přemýšlel jsem nad tím, ale zase takové ambice jsem asi neměl.
Co teď teda plánuješ se svojí funkcí dělat? Máš nějaké plány? Nevím, co přesně prefekti dělají, ale určitě se třeba snaží něco změnit, něco vylepšit a tak podobně. Co ty?
Upřímně ještě nevím. Přeci jen to proběhlo nečekaně a poměrně náhle, takže ještě nevím, co budu dělat. Ale určitě se do toho zasadím na sto procent.
Takže se určitě máme těšit jen na to nejlepší. Věřím, že Nebelvír nezklameš. Letos ses stal i patronem pro nováčky. Jak se na to těšíš? Nebo se naopak bojíš?
Děcka nemám zrovna dvakrát v lásce, ale myslím si, že to bude zajímavá změna. Takže se je budu, v rámci mezí, snažit nepeskovat a snad to spolu nějak přežijeme.
Prý máte prefekti své prefektské koupelny? Už jsi je byl vyzkoušet?
Ano, existují prefektské koupelny, ale o tom bych prosím pomlčel. (moje osobní poznámka: Leonard se začal docela červenat. Bůhví, co v těch koupelnách ti prefekti provádí za neplechu.)
Dobře, nebudu tě trápit. Předposlední otázka. Uvažuješ o tom se třeba do budoucna snažit stát i primusem?
Já nevím, přeci jen je to dlouhá doba. Krom toho jsou tu semnou ještě další lidé. Myslím, že třeba Deilen nebo Brea by se na primuse hodili víc než já. Takže ne. O místo primuse bych nestál.
Třeba časem. Přeci jen, Deilen i Brea za dva roky školu opouští a pak třeba i bude možnost. No a poslední, tedy úplně poslední otázka. Co bys chtěl vzkázat našemu Nebelvíru?
Ano, já vím, ale stejně si myslím, že nejsem vhodný kandidát. Možná i Georgiana by to vzala. Tedy nevím, jestli by se pro ni kolejní rozhodla, ale určitě by byla lepší volbou než já.
A vzkaz pro lvíčata? Pokud budeme jednotní a všichni se zapojíme, tak dokážeme všechno. Dokonce i porazit háďata.
Tím náš rozhovor skončil. Zjistil jsem, že Leonardo je v mnoha věcech velice skromný a myslím si, že nás jako prefekt určitě nezklame. Požádal jsem však Leonarda ještě o jednu laskavost. Zda bych si ho mohl vyfotit. Zaznamenal jsem sice v jeho očích vystrašený výraz, avšak jsem neváhal a běžel si do ložnice pro fotoaparát. Následně vznikla i fotka, která je zde pod článkem. Nechci se moc vychvalovat, ale myslím, že se mi povedla a našemu prefektovi to samozřejmě sluší. Jen prosím, aby děvčata neposlintala všechna vydání.
*Pod článkem je v rámečku fotografie, na které je vyobrazený Leonardo Shrewd. Sedí v nebelvírském červeném křesle. Nohy má volně natáhnuté před sebe a překřížené v kotníkách. Jednu ruku má opřenou loktem o opěradlo křesla a podpírá si tak zároveň dlaní bradu. Na sobě má klasické oblečení, které je doplněné o rozepnuté tmavé sako. Za ním je vidět plápolající oheň v krbu a kousek okna, ve kterém už je tma, tudíž je viditelné, že fotografie pochází z večerních hodin. Leonard se na fotografii usmívá a každých deset vteřin volnou rukou mávne ke čtenáři.*
Zpracoval: Jessie Michael McDash