První polovina školního roku uběhla jako voda a máme tady vánoční prázdniny. Ti, kteří se rozhodli zůstat na hradě (nebo neměli jinou možnost) je tráví každý po svém – lenošením, procvičováním nových kouzel, vyváděním lumpáren a někteří dokonce i učením. Havraspárští však nelenili a pro ty, kteří neodjeli domů, si připravili zábavný a tak trochu i poučný/naučný program.
V čele všech těchto radovánek stál primus Oliver Hopkins, kterému patří velké díky za perfektní organizaci a také za to, že obětoval pár svých volných večerů, kdy se mohl věnovat mnohem užitečnějším aktivitám. Upřímně řečeno, těžko by se hledal někdo takový podobný, který by si na svá bedra vzal odpovědnost za takové malé poděsy… ehm, studenty prvních, druhých a třetích ročníků, jako jsme my. Takže děkujeme.
Jako první se uskutečnilo tradiční zdobení vánočního stromečku následováno tématickou výzdobou společenské místnosti. To proběhlo vesměs v klidu a míru, až na jeden vyviklaný mléčný zoubek jedné studentky prvního ročníku, který jsme na stromek také symbolicky zavěsili.
Mnohem zajímavější však byla kolejní koulovačka. I když se nás sešlo jen zhruba sedm, pořádně jsme si to užili. Navíc jsme se „seznámili“ s jedním velmi milým bahenním dráčkem Fafnirem, se kterým nás na chvíli navštívil pan školník. No, navštívil. Spíše to bylo tak, že mu Fafnir utekl a on se za ním musel v tom vysokém sněhu vydat, chudák. Je sice pravda, že dívky z prvního ročníku se ho bály (jedné z nich dokonce vzal hůlku, když se ho v tom šoku pokusila napadnout!), ale mně osobně přišel strašně roztomilý. To samé si zřejmě myslel i pan Hopkins, přestože ze začátku nebyl jeho přítomností vůbec nadšen.
Naštěstí se všichni obešli bez úrazu… Kéž bych tu větu takhle mohla začít. Samozřejmě, pořádná koulovačka se neobejde bez nějakého toho zranění. V tomto případě se sice nejednalo o nic vážného, jen o jedno povedené a druhé naopak velmi nepovedené kouzlo. Jako jeden nejzkušenější z nás má za ten první případ zodpovědnost Oliver. Nevím, jestli to měl skutečně v plánu, ale v onom bojovném opojení proměnil šaty slečny Stelly na kostým Mikuláše. Ne, že by jí to snad neslušelo, ale nakonec ji pan Martin šikovně odčaroval.
Roweněžel za to nepovedené kouzlo můžu já. A taky jsem za to pořádně zaplatila – skoro vlastní krví. Jelikož se náš statečný a nebojácný primus schovával za stromem, kde vytvářel své zásoby, s holkami jsme se rozhodly, že se proti němu spikneme. Zatímco on nechával levitovat své sněhové náboje, „využila“ jsem jednoho nestřeženého momentu a zkusila kouzlo Accio. No, asi si (ne)umíte představit ten pocit, když vás trefí na deset koulí přímo do obličeje. Aspoň se tedy ostatní měli čemu zasmát, což bylo asi jediné plus.
Když jsme se ale dostatečně vyřádili, rozhodli jsme se ještě postavit obřího sněhuláka. Jelikož už se trochu připozdívalo, zůstali jsme jen čtyři – Oliver, nový prefekt Cary, malá Antonie a má maličkost. Proto jsme se více nezdržovali a trochu si vypomohli hůlkami. Až na pana Lee, ten si svou střední kouli vyválel ručně. No, kdyby s tím byl primus počítal, rozhodně by mi nedal za úkol udělat tu největší kouli. Kdybychom to museli dělat vlastnoručně, určitě by to byla pomsta za ty ukradené sněhové koule. Pak nám jeden hodný skřítek donesl pár uhlíků, klobouk, mrkev a dlouhý šál v kolejních barvách. A když už jsme byli v tom kouzlení, z tradičních uhlíků jsme vytvořili poněkud netradiční a abnormálně velké knoflíky.
Sněhulák byl však příliš velký na to, abychom na něj dali dva knoflíky jako oči, na hlavu klobouk, kolem krku šál a mezi oči posadili mrkev. Samozřejmě od toho máme kouzla, ale chtěli jsme si to taky trochu užít a navíc zapojit do akce i malou Tony, která ještě moc kouzel neuměla. Proto jí Oliver svěřil mrkev a dal jí možnost si vyzkoušet hod „oštěpem“. A že by štěstí začátečníka? Určitě, jinak by mrkev nepřistála tam, kde měla. Velký potlesk. Nakonec i obtočila šál kolem sněhulákova krku, ale s tím jsme jí ale samozřejmě museli hůlkami pomoct. Ve výsledku je ale sněhulák velmi povedený.
A aby těch nebezpečných aktivit nebylo málo, jako další se konalo bruslení na zamrzlém jezeře. Sešli jsme se přibližně ve stejném počtu, ovšem zábava nebyla o moc menší. Přestože jsme na začátku dostali možnost volby, stejně si myslím, že ten, kdo by na led nechtěl, by byl stejně přinucen. Tak, jako tomu bylo u mě. Ne, že bych se snad bála bruslení, jen jsem to ještě nezkoušela a rozhodně jsem si nechtěla přivodit nějaký další úraz. Oliver však neakceptoval žádné výmluvy a poslal mě bruslit spolu s ostatními.
Ale nebyla to až taková hrůza. Ve výsledku to šlo nejhůře Oliverovi, i když byl de facto tím, kdo do toho všechny nutil. Až na pár pádů (včetně toho mého) se to však obešlo bez větších komplikací. Ba co více, přišel se na nás podívat i náš kolejní ředitel, profesor Petrov. Přestože byl při svém příchodu poněkud zmatený, nakonec se k nám na ledě přidal – a šlo mu to opravdu skvěle!
Když jsme ale pořád protestovali, dozvěděli jsme se, že pro „usnadnění práce“ stačí tlesknout. Tak jsme tak učinili, načež jsme se pomalu začali přeměňovat. Proti své vůli jsem obdržela kostým růžové lesní víly, taktéž i pan Leighton, jen byl zbarven do zelené (a asi jeho role nebyla víla, že ano). Slečna Ravenmoon představovala jakousi ježibabu, Ruby Turris byla něco jako Mikuláš a Zoe Sparks nám měla dělat strom. Najednou se naše původně amatérské bruslení změnilo v úplnou krasojízdu, při níž jsme vytvářeli děj. Ten začátek jsem sama moc nepochopila, ovšem v závěru z toho vzniklo něco jako boj dobra proti zlu. Musím uznat, že to bylo opravdu povedené, i když v jednom momentu měli někteří co dělat, aby nevyprskli smíchy, když začarované brusle přinutily profesora Petrova ke společnému tanečku s vílím mužem Christianem.
I toho bruslení jsme měli po chvíli vážně plné zuby, protože jediný, kdo se opravdu dobře bavil, byl pozorující Oliver. Na plánu bylo ještě sáňkování, ale v uskutečnění našich skvělých plánů nám opět zabránil čas. Rozloučili jsme se tedy s Christianem a panem kolejním a v pěti pokračovali. Původní operace čtyř pomstychtivých dívek s nahlas nevyřčeným názvem „Nezastavitelné sáňky, aneb primus v nesnázích“ se nakonec nezdařila, protože se vše vyvinulo trošku jinak. Sáňky byly totiž začarované – jely jenom tehdy, když zazněl sborový zpěv.
Tak jsme tedy byli nuceni zpívat. S tím byl za celý den nejmenší problém. Rozhodli jsme se pro úryvek ze (pro nás) snad nejlepší písničky, kteroužto je havraspárská hymna. Nejdříve jsme se rozezpívávali po jednom verši, pak jsme ale nakonec přešli do sborového zpěvu, díky němuž nás sáňky odvezly až na hrad.
A co by to bylo za akce bez pořádného občerstvení? Ano, správně. Na žádné z nich nechyběly šálky s horkým kakaem, čokoládové sušenky a muffiny. Speciální dík za tyto svačinky patří skřítkovi Bartymu, který se také zasloužil o dodání všech pomůcek, jako jsou brusle nebo ony sáňky.
Mějte se modře a kakau zdar!
Lusy Hopatostylik
Tagy: koulovačka, Primus, sněhulák