Zdravím všechny nové tváře a i ty staré. (Pokud se někdo cítí až moc starý, tak… je to víceméně jeho věc, jen jsem to chtěl konstatovat).
Předpokládám, že všichni z vyšších ročníků jste otrávení z návalu prváků, kteří mohou být neskutečně protivní, jak jsem již stihl zjistit. Ale stejně tak i ti mladší mohou být lehce zničení z toho přezírání od starších. A já vás chápu.
Když jsem byl prvák já, neustále jsem se ztrácel a nemohl najít správnou cestu na hodinu a tak jsem neustále chodil pozdě. Užíval jsem si pozornosti od starších (i od stejně starých) studentů, stěžoval si na jídlo a dokonce mi i chyběla rodina. Také jsem trpěl jsem nedostatkem přátel. Nebo jsem si to alespoň myslel. Ale… Měl jsem tu brášku a měl jsem tu lidi, co stáli za mnou. Ačkoliv jsem si toho za ten jeden rok dost užil (nebudu to teď rozebírat, je to dlouhá historie) a trpěl jsem pochybnostmi, zda se vůbec na další leta vrátit, protože jsem byl vážně smutný. Ale rozhodl jsem se, že tu zůstanu a za to jsem teď rád. I když se může zdát, že je náš Hrad neútulné místo a možná jste i nespokojení s výběrem koleje, nezoufejte si. Vždy se najde někdo, koho budete mít rádi, kdo bude mít rád vás, kdo vás podpoří, a co především, my všichni jsme tu kouzelníci. Nemusíme se vždy navzájem milovat a klanět se, ale respekt tu panuje snad vždy.
Tuhle jsem šel chvilku po začátku roku do společenské místnosti a našel jsem tam dvě prvačky v zapálené konverzaci nad Banánem. Když jsem se jich zeptal, co se děje, zeptaly se, zda si ho mohou vzít do pokoje. Souhlasil jsem samozřejmě s tou, která zastávala záporný názor, ale musím uznat, že mě to neskutečně pobavilo. Ale je lepší, že se zeptaly, než aby ho vážně tahaly z ohrádky a zkusily si ho odnést do postele. Dovedete si to představit?
Nebo jsem sledoval, dle školní kravaty (ačkoliv ta nemusí moc znamenat, sám nosím zásadné zmijozelskou) dvě lvíčata, která si to s povzdychem šinula chodbami v šestém patře v urputném přesvědčení, že jsou blízko ošetřovny a nechtěla si nechat domluvit, že to tak vážně není. Takže ano, měli byste si nechávat radit. Neříkám, že starší ročníky nebo profesoři ví vše, ale tak… Jsme na té škole o něco déle, že. Pokud jste ztraceni / nevíte, kde co hledat / v noci máte zlé sny a bojíte se / zabloudili jste / máte hlad a chcete do kuchyně, prostě se ozvěte. Mně, někomu ze starších, profesorům (většina vážně nekouše!) nebo komukoliv se studentské rady. Nebo prostě první osobě, kterou potkáte. A věřte mi, že obrazy jsou možná ukecané, ale i tak vám zvládnou poradit. Možná u toho budou mít další trilion řečí, z kterých si nevyberete zrovna to, co potřebujete, ale i tak jsou užitečné. Obzvláště ve chvíli kdy potřebujete něco vědět třeba na své spolužáky či nepřátele, víte? Protože to jsou neskutečné drbny.
Takže, užívejte školy, netrapte Banána, občas napište úkol a ovoci zdar!
Toni Damien Moretti, hrdé Morče.