Se začátkem školního roku se do hradu kromě smějících se studentů, roztřesených prváčků a věčně nervózních profesorů, hledajících každou záminku k prvnímu stržení bodů, vloudilo i jedno ze čtyř ročních období. Je to období velmi barevné, i když těch barev není mnoho, je to období klidné a řekněme, že také poměrně romantické. Jistě již všichni víte, o čem je řeč. Mluvíme totiž o podzimu.
Podzim je období, kdy se příroda připravuje na zimu a jinak tomu není ani v Bradavicích. Objevují se klasické výjevy patřící k tomuto období – padající listí, zatažená obloha a plískanice, jindy zas unavená zář posledních teplých slunečních paprsků. Společně s již zmíněnými deštíky se objevují první nezodpovědní elementálové, kteří vesele chrchlají všude, kde se dá a vystavují tak stále ještě zdravé obyvatele hradu bezprostřednímu nebezpečí nakažení. A jelikož taková nemoc funguje řetězově, mají se leckdy naše slečny ošetřovatelky co otáčet, aby všechny ty rýmy a začínající chřipky vyléčily.
Využil jsem několika volných chvil a vydal jsem se ve společnosti mé sestřičky a Chrise Andersona z Mrzimoru obhlédnout situaci na pozemcích a popsat vám, těm co snad nevystrčí nos z hradu, jak vlastně to naše bezprostřední okolí v téhle skvělé době vlastně vypadá.
Již ve vstupní síni jsem si všiml několika mokrých listů, které sem zavál vítr, když zrovna někdo procházel branou. Tyto osamělé náznaky jsem ale nechal být a vstoupil jsem na hradní nádvoří. Do tváře mě ihned šlehl jeden ze zmíněných ospalých paprsků a já byl chtě nechtě přinucen zakrýt si oči a sklonit zrak k zemi, kde jsem uviděl několik louží – pozůstatek deštivých dní posledních pár týdnů. Na několika místech se nacházely malé slepené hromádky mokrého listí, na druhé straně prostoru se bavili nějací jiní studenti, podle všeho prváčci. Po chvilce, když si zrak zvyklý na lehké hradní šero, přivykl onomu slunečnému jasu, vzhlédl jsem vzhůru, abych se mohl ujistit, jak je na tom obloha. Nikde nebylo ani mráčku, pouze sem tam proletěl nějaký zatoulaný list.
Zanechal jsem sestru s Chrisem na nádvoří a pokračoval sám dál zablácenými pozemky, až jsem dorazil k jezeru. Břeh byl poměrně promočený a kvůli blátu i kluzký, jakékoliv přiblížení se ke kraji by se tedy rozhodně nemuselo vyplatit, hrozilo by totiž velmi pravděpodobné sklouznutí do přímo do vody. Na hladině plavalo pár listů, lavička byla nasáklá vodou a posezení tudíž mohla poskytnout leda tak krajně nepohodlné. V detailním průzkumu okolí mě rušil párek studentů, kteří ale k mému štěstí brzy odešli a já se tak mohl, aniž bych byl snad nějak sledován zvídavými pohledy, přiblížit k sakuře, která jak známo neustále, nehledě na roční období a počasí, kvete. Po chvilce kochání se nádhernými růžovými kvítky jsem se odebral na poslední místo mé procházky, na hřiště.
Hřiště, jak už jsem mnohokrát naznačil, je stejně jako zbytek pozemků stále ještě podmáčeno z předchozích dešťů a ačkoliv se slunko neúprosně snaží, stále se mu nedaří dostat vodu pryč. Prošel jsem celé zablácené hřiště, což již kompletně změnilo barvu mých bílých tenisek na hnědou, a nakonec jsem se i podíval na nechvalně proslulé tribuny. Těm déšť jistě neprospěl. Již tak chatrná konstrukce nasákla vodou a změklé dřevo se nebezpečně prohýbá. Proto jsem pro jistotu tribuny co nejrychleji opustil a zamířil ke kůlně na košťata. I ta je pořádně nasáklá vodou, na rozdíl od tribun ale ještě drží.
Užil jsem si tedy krátkou odpolední procházku, ze které jsem si odnesl dobrý pocit ze sluníčka, námět na článek, zablácené boty a mokré ponožky včetně ujištění o tom, že bradavické tribuny navždy zůstanou bradavickými tribunami. Na závěr doufám, že vás tento článek obveselil a co já vím, možná snad i nalákal také na krátké vystrčení nosu od učení, abyste se mohli podívat na místa, kam jsem já nezabloudil.