Bradavičník

Dle nadpisu článku se Vám může snadno zdát, že vyzývám bradavické studenty ke vzpouře. A máte pravdu – je tomu tak! Neboť to, co se v poslední době – dovolím si zdůraznit v posledních již téměř dvou letech – děje s naším klavírem v klubovně, je prostě a jednoduše otřesné.

Kdo v oné výše zmiňované poslední době strčil špičku boty do klubovny, jistě měl tu čest slyšet klavír, který si samovolně rozladěně hrál Měsíční sonátu, v níž se místo fis celou dobu ozývaly snad až zapovězení hodné pazvuky, připomínající skřeky paviána anubi. Nebo kupříkladu také Malou noční hudbu, ve které se první téma opakovalo snad třicetkrát po sobě, a pokaždé to znělo, jako by člověk, který drží poprvé v ruce housle, zkoušel hrát na všechny čtyři struny najednou. (Hudebníci mi jistě rozumí, co tím chci říct.) Nezřídka se také od klavíru ozývaly zvuky, jako když se škrábe nehtem po tabuli, což už bylo tedy na hraně snesitelnosti…, pokud jste samozřejmě z klubovny neutekli dávno předtím.

Studenti si stěžují, nikdo ale nepodá hromadnou stížnost – a tak si říkám: máme právo si stěžovat, když s tím nikdo z nás nic nedělá? Musíme se zviditelnit! Proto jsem se rozhodla, zcela spontánně, dát tímto článkem najevo všem, kdo se byť jen trošku zajímají o kulturu, že bychom my, studenti, rádi v zájmu o kulturu pokračovali.

Čí je to vina? Samozřejmě vedení! Vedení, tedy profesoři a pomocný personál bradavického hradu se mají starat o to, aby na hradě bylo všechno v naprostém pořádku. Nebo tedy aspoň všechno, co se využívá. Tedy i klavír! Klubovna je studentstvem velice oblíbená místnost a nikdo nestojí o to, aby v ní nenadále ohluchl vlivem klavíru vydávajícího prapodivné zvuky, když ten se zničehonic rozhodne, že nastala ta správná chvíle na klavírní sólo. Zeptala jsem se několika studentů, co si o rozladěném klavíru myslí, a ti mi veškeré moje domněnky s rázným pokyvováním potvrdili.

„Chápu Tvé rozčilení a míním se k Tvému úsilí přidat. Současný stav klavíru se dá považovat určitě za zločin, protože trápí veškeré kvalitní sluchové buňky,“ nechala se slyšet slečna Sinéad ze Zmijozelu.

„Rozladěný klavír je pro mě něco, jako pro profesory opakování látky do té doby, než ji řeknou před žáky. Jak asi mám cvičit na klavír, když je rozladěn a skřípá mi všechny možné části těla? Když nějaký profesor ví, že je klavír rozladěn – a určitě to nějaký ví, protože profesoři přeci ví všechno – tak proč s tím něco nedělá?

Místní profesoři snad nepokládají za důležité také něco jiného než pozornost v hodinách? Oni nepokládají za důležitou věc hudbu? To by mě zklamalo a urazilo! Jestli s tím nehodlá někdo něco dělat, tak prohlašuji, že se toho klavíru klidně zbavím! A jestli za to budou chtít profesoři někoho potrestat, ať začnou u sebe, páč to jejich leností byl klavír neopraven! To jest vše, děkuji, že jste to dočetli až dokonce!“ vyjádřila se slečna Renee Ren Richardová z Mrzimoru.

S oběma výše uvedenými výpověďmi se naprosto ztotožňuji. Cožpak kultura není důležitá věc, cožpak Vám, milí profesoři, hudba nic neříká? To bych se tedy dosti divila! Snažíte se nás vést k tomu, abychom něco uměli, a přitom tady máme živoucí důkaz, že nám tímto způsobem zabraňujete se něco nového naučit. A taky nám to, jak už bylo vícekrát zmiňováno, ničí sluch. Ano, nejsme povinni do klubovny chodit, tím se může ohradit úplně každý, kdo by se tímto článkem cítil snad ohrožován. Jenže jelikož je klubovna prostředí příjemné…, tedy až na ten klavír, jistě pochopíte, že tam rádi chodíme. A mohlo by se stát, že jednoho dne přijdete do klubovny Vy a klavír bude v plamenech.

Vyzývám tedy ještě jednou všechny bradavické studenty, jimž leží na srdci jakási kulturní úroveň a hlavně schopnost dobrého sluchu: nebojte se obrátit na kteréhokoli profesora, kdykoli nějakého potkáte, nezdráhejte se je s tím otravovat až do aleluja! Však ono je jednou přestane bavit poslouchat naše stížnosti a klavír nám zase naladí.

S nejvyšší úctou k profesorstvu a dalším členům vedení bradavické školy,

Dafné Ralsamia Aaron, Nebelvír

Tagy: hudba, klubovna, vzpoura

Jeden komentář