Bradavičník

V průběhu roku jsem náhodné čtenáře i fanatické fanoušky seznámil se členy nebelvírského vedení. Plkal jsem s prefekty, primusem i kapitánkou famfrpálového týmu. Nyní nastala správná konstelace hvězd k uskutečnění rozhovoru s tím nejdůležitějším článkem naší koleje. S ředitelkou Nebelvíru Alen King a její zástupkyní Veron Fast.

Ian McRoy: Začneme od začátků všeho, tedy od vašeho mládí, protože všichni vás známe jako dospělačky, ale né jako děcka. Čím jste chtěly být, když jste byly malé?

Alen King: V úplném dětství, když jsem ještě netušila, že jsem čarodějka, jsem chtěla být někdo. Neměla jsem kolem sebe ty správné lidi, takže šlo jen o ukázání se před děckama.

McRoy: A když jste zjistila, čím vlastně jste a obklopila jste se správnými lidmi…?

King: Tak to bylo různé… Nejdřív přeborník v kouzlení, poté famfrpálový hráč, pak jsem chtěla přežít, poté být živá a když se situace uklidnila, tak jsem se začala soustředit na Iluze. Po skončení školy to byl hlavní cíl, stát se dobrým iluzionistou.

Veron Fast: Tak či tak, řekla bych, že se ti to povedlo víc než dobře, má drahá sestřenko. Což o sobě říct nemůžu. Můj sen být vílou ztroskotal poměrně brzo.

King: Abys jednu neměla náhodou doma…

McRoy: Kdo byl v mládí vaším největším vzorem a proč?

Fast: Lukas Goldhair.

King: U mě se to tak trochu střídalo. Nejdřív profesor Lorbash, pak Cairo, pak Goldhair a posléze Arbaton.

Fast: No jo, u tebe vlastně puberta probíhala jinak.

King: Hele neprovokuj… Vzpomínám, jak jsem díky provokaci s pubertou připravila kolej o sto bodů z fleku.

McRoy: Jó? Jakto?

King: No… Provokace od ostatních studentů a tak… Pak jsem v zápalu toho mířila na krk kolejnímu Zmijozelu a shodou okolností se zjevil v síni pan ředitel, který byl na mě obzvlášť tvrdý. Takže padesát plus padesát na místě. Nechápu, že jsem to přežila.

Fast: To je nás víc.

McRoy: A vy máte taky nějaký takový průšvih?

Fast: Ach ne, já jsem byla nudně vzorná.

King: Rozhodně. (Smích) Těch vymlácených oken než jsi se naučila přistávat v síni na koštěti.

McRoy: Kdyby mělo Zlo s velkým zet hmatatelnou podobu, jak by podle vás vypadalo?

King: Jako… já? (Smích) Ne… hm… To je těžké…

Fast: Hmatatelnou podobu?

McRoy: No, hmatatelnou, jestli vypadá třeba jako obrovská kapusta s žebříkem nebo tak…

King: No… asi by to vypadlo strašidelně, mělo temnou auru, rozsévalo kolem sebe strach, špatné emoce a případně i smrt. Nějaké děsivé monstrum, které přes svou děsivost je ještě příliš inteligentní. Ale nic konkrétního mě nenapadá.

Fast: Nemocnice svatého Munga.

King: Ano, to sedí na můj popis dokonale!

Fast: Proto jsme tak skvělá dvojka!

McRoy: A nyní zásadní otázka vesmíru, života a vůbec. Jaká je vaše oblíbená pomazánka?

Fast: Sýrová. Jedině sýrová.

King: Hm… Pomazánky téměř nejím, ale řekněme, že tuňáková, nebo rybí.

Fast: Kdyby byly z jablek, nejedla bys nic jiného.

McRoy: Proč z jablek?

Fast: To je přísně tajné –

King: Protože je to mé oblíbené ovoce.

Fast: – tak není, no.

McRoy: Co se podle vás schovává za hranicemi vesmíru?

King: Schopnosti Anorana Lorbashe.

Fast: (Smích)

McRoy: Aha… Konečně budu moci klidně spát, když už to vím. Co vás naposledy potěšilo nebo udělalo radost?

Fast: No, rozhodně to nebyly úkoly.

King: Potěšilo mě jak se nebelvírští staví k soutěžím. Ano, ty úkoly tomu trochu berou tu slávu.

Fast: No dobrá, abych tedy odpověděla, tak ano, rozhodně soutěže, ale také když mi přišla Valentýnka od tajného ctitele.

King: Tobě přišla Valentýnka? Jak typické…

Fast: Jenže letos to nebylo ze soutěže, víš?

McRoy: Kam se ztrácí ponožky?

Fast: Hádam, že do banánové krabice… Nebo si to pletu?

King: Určitě nepleteš. Banánová krabice je pozemská černá díra. Pana Faladara jste na škole zažil?

McRoy: Ne. On našel banánovou krabici plnou ponožek?

King: Ne tak docela. To ale zatím nepotřebujete vědět. Co tam ještě máte?

McRoy: Na závěr mám velice zásadní otázku. Která z vás má větší bicepsy?

Fast: Alen.

King: Ale to je normální, když jsem hrála na postu odrážeče a od patnácti kolem sebe máchám hůlkou i mečem. Stejně je nemám takové jako má Alex… tedy… paní ředitelka.

McRoy: Tak pokud budete cvičit, budete mít jednoho dne bicáky jako stehna. Nebo pokud budete jíst hodně dortů…

— — —

Čas letěl jako blázen. Pozdní noční hodina se nachýlila a profesorky začaly mluvit z cesty. Rozhovor jsem proto raději ukončil a všichni jsme se rozešli do hajan. A pokud jsme se už neprobudili, spíme dodnes.

Tagy: banánová krabice, Lukas W. Goldhair, Nebelvír, profesorka, rozhovor, zlo

4x Komentováno