1. pád (kdo, co): Kolejní svátek Lukase Goldhaira a Timotyho Arbatona
2. pád (bez koho, čeho): bez kolejního ředitele
3. pád (ke komu, čemu se modlíme): ke Godrikovi
4. pád (vídíme koho, co): jednoho postřeleného a dva střílející kovboje
5. pád (oslovujeme, voláme): Merline!
6. pád (o kom, čem vyjednáváme): o životě
7. pád (s kým, čím): s holýma rukama
…ocitli jsme se na prašné cestě někde uprostřed vyprahlého údolí. Okolní stromy očividně už dlouho nepotkaly potřebnou vláhu a v povětří lze postřehnout hlasy ptáků. A kovbojů. Následované několika výstřely. Sotva se nadáme, po cestě směrem k nám pádí zbědovaný kovboj. Drží se za rameno a kolem jeho dlaně se rozšiřuje krvavá skvrna. Rozhlížím se po ostatních, ale vypadají stejně zmateně jako já. Sotva se otočím zpátky, do zorného pole mi padne dvojice kovbojů na koních, kteří uhánějí za postřeleným. V rukou mají zbraně. Zarývám zuby do spodního rtu a ruku pro jistotu pokládám na pouzdro s hůlkou. Ozve se další výstřel, tentokráte se kulka zaryje pár centimetrů od postřeleného kovboje, který zakopl a spadl na zem. Matthew vyběhne, vrhne se ke zraněnému kovbojovi a brání ho vlastním tělem. Padá další výstřel a kulka se zavrtá do Matthewova stehna. V ten okamžik se ozve výkřik a všichni tuhneme hrůzou.
Neváhám už ani okamžik a vytahuji z pouzdra hůlku. Jeden z kovbojů seskočí z koně a namíří zbraň na nás.
„Expeliarmus!“ vyhrknu a švihnu ke kovbojově ruce, v níž drží zbraň.
„Stupefy!“ křikne Zachary a míří na druhého kovboje.
Nic se neděje. Kouzla nefungují. Něco je tu špatně. Vrhám zděšený pohled na Zacharyho, když vtom se ozvou další výstřely, nyní mířené do země přede mně a Zacharyho. Uskakuji a vzápětí padám na zem. Hůlku bezradně strkám zpátky a zvedám se ze země. Srdce mám až v krku.
„Co jste zač, smradi?“ směje se jeden z kovbojů – Salvero. Pohledem projíždí všechny členy naší skupinky. Je to v pohodě, všichni máme kovbojské oblečení, třeba nás nechá jít, říkám si v duchu. Jenomže pak mi to dojde. Jeden z nás není kovboj.
„Hele, Same, oni s sebou maj indiána! Spolčují se s indiány! Zab je!“ křičí Salvero a ukazuje na Iana, který je jako jediný zahalen v indiánském rouchu. Naštěstí dřív, než stihne stisknout spoušť, Ian dostává nápad.
„J-já být zajatec! Bílé tváře zabít moji rodina, já být zajatec,“ dostává ze sebe Ian a já se okamžitě chytám této lži.
„Jo, jasně, on je náš zajatec! Cizí zajatci se přece nezabíjej, tak ho nechte,“ snažím se znít bezprostředně.
„Přesně tak, cizí zajatci se nezabíjí!“ přidává se Isabella a pomáhá nám přežít.
„Ženský, vy držte huby. Do veselýho domu s váma,“ ozývá se Salvero a nepříjemně mě a Isabellu probodne pohledem. Umlkám.
„Nikam nepůjdou!“ křikne Andy, kterého očividně Salverova slova vyprovokovala.
Svoji trochu do mlýnku potom přidává i Zachary: „Naši otcové jsou bohatí, financují stavbu železnice. Když nás bezpečně dovedete do vesnice, určitě vám štědře zaplatí.“ S tím předává Salverovi své zlaté hodinky. „Indiána si můžete nechat,“ dodává Zachary.
To si snad dělá srandu! To přece nemůže myslet vážně! Nemůže obětovat Iana. Myšlenky v hlavě se mi bouří, ale držím se na uzdě. Ruku zatínám v pěst a zůstávám potichu.
„Ano, ano, bílé tváře vést železnice přes naše domov! Fuj!“ přidává na věrohodnosti Ian, který momentálně nasazuje svůj život pro celou skupinku, když musí chvíli dokonce hledět do hlavně pistole.
Salvero se tím uspokojuje. Zdá se, že na něj příslib bohatství platí. Rozhodne se zavést nás do vesnice. Vyjdeme tedy po cestě vstříc vesnici, která se rýsuje nad obzorem. Slunce nepříjemně praží. Co chvíle se zvedne oblak prachu, když něčí noha dopadne na cestu. Ve předu jde po boku Salvery Zachary. O něčem si povídají, ale já je nevnímám. Místo toho střelím pohledem po Samovi – kovbojovi, který kráčí úplně vzadu. V jedné ruce drží zbraň a otěže koně, v druhé uzdu grošáka, ve kterého se omylem proměnil náš kolejní ředitel – ten pouze němě sleduje dění okolo a nemůže nijak zasáhnout. Kovboj drží otěže a zbraň v jedné ruce. Nemůže se bránit, takže by se dalo ho nějak odzbrojit a potom napadnout Salvera.
Dřív než však tuhle myšlenku vůbec dokončím, musím přimhouřit oči, abych je ochránila před oblakem prachu, který se nezadržitelně blíží. Nakonec oči úplně zavírám a pro jistotu je přikrývám dlaní. Najednou všechno kolem utichne. Cítím, že slunce už na moji pokožku nesvítí. Dokonce vzduch je o něco vlhčí. Slyším praskání ohně tak moc podobné praskání v krbu v naší společenské místnosti. Pomalu odtáhnu ruku od očí a otevřu je. Z úst se mi vydere úlevný výdech. Je to tak, jsme zpět. Rozhlédnu se kolem. Žádný Salvero, žádný Sam, žádné pistole.
Bylo to celé jenom sen? Ne. Bylo to skutečné? Také ne. Možná něco mezi tím… co třeba taková povedená iluze?
Annie Burnová