Celkem nedávno (no vlastně už to budou tři měsíce, ale mě to stále připadá jako včera), se mi do ruky dostal můj vlastní prefektský odznak. Zhruba někdy po Vánocích jsem byla odměněna touto funkcí, která mě zavalila zcela novou vlnou úkolů a povinností. Párkrát se mi už stalo, že jsem od někoho dostala jednoduchou otázku. Co vlastně prefekt dělá a jak vypadá jeho normální den? A tak jsem se vám rozhodla odpovědět pomocí článku. Jak tedy vypadá úplně normální a ničím nezajímavý den prefekta?
Začíná (překvapivě) ráno. Stejně jako všichni ostatní se musíme obléct a jít na snídani. Pokud je dobrý den, tak mi to oblékání netrvá déle jak pět minut. Pokud je den špatný, trvá mi to třeba i hodinu, protože se prohrabávám kupkou oblečení a hledám, kde jsem si zase nechala svůj odznak. Občas ho najdu na kuriózních místech. Jednou jsem ho vytáhla z ponožky, jindy jsem zjistila, že jsem si jím omylem založila rozečtenou knížku.
Dobrá, takže uniforma, odznak, pak následuje snídaně. U té, kromě toho, že se do sebe snažím nacpat jídlo, a z učebnice se snažím pochytit poslední informace, které nutně potřebuji k testu, se zároveň také musím rozhlížet kolem sebe, jestli náhodou někde někdo nehází jídlem, nebo jestli někoho náhodou nenapadlo bojkotovat školní uniformu a vydat se ze společenské místnosti v pyžamu.
Jeden by si řekl, že při vyučování a mezi hodinami si prefekti odpočinou, protože přece jsou všude profesoři, kteří si už ohlídají pořádek. To ale není tak úplně pravda. Právě mezi hodinami se mi totiž stávají ty nejdivnější věci.
To za mnou jednou takhle přišly dvě prvačky, obě měly v ruce kočku a o něčem se hádaly. Mě pak byla přisouzena role soudce, protože chtěly vědět, která kočka je větší (o kus ocasu vyhrála taková bíločerná), jindy se mě ptají na cestu zmatení studenti, kteří se i po (skoro) celém roce na naší škole nevyznají v učebnách a nemůžou najít cestu.
Jindy jsem musela přemlouvat nějakého klučinu, aby přestal vzteky házet knížky proti zdi a vrcholem mého dne je pak, když najdu na toaletách, jak někdo brečí (s brečícíma lidma já zacházet neumím, vždycky je rozbrečím ještě víc).
A když pak jdete po celém dni vyčerpaní na večeři doufáte v klidný večer. To se ale málokdy stane, protože zatímco vy už nemáte k večeru energii, mladší (no dobrá, někdy i ty starší) mají naopak večer mnohem víc energie než ráno a vy pak zakončíte dlouhý den tím, že se je snažíte pod výhružkou školního trestu přimět, aby se zklidnili a přestali po sobě sršet kouzla.
A aby toho někdy nebylo málo, tak pak před večerkou obíháte školní pozemky a všechny upozorňujete, aby šli zpátky do hradu. Můžu vás ujistit, že se vám díky tomu zlepší fyzička.
Takže když se to vezme kolem a kolem, mnoho lidí si neuvědomuje, kolik je s prefekturou vlastně práce. Všichni se domnívají, že si jen odsedíte porady a máte za to jako bonus prefektské koupelny (i když ty určitě stojí za to). Pravda je ale trošku náročnější a vyčerpávající. Ale i přes to si na ten odznak rozhodně nestěžuju. Zodpovědnost to sice je, ale (jak jsem za těch pár měsíců zjistila) napomínání studentů, že dělají něco špatně mě prostě baví.
28 května, 2015 at 01:42
A tos tam ještě nenapsala, že prefekti dohlíží na mladší studenty, jestli dodržují hygienu, popřípadě píšou úkoly, učí se atd. Vlastně působí jako vychovatelé. Chjo, nevděčná práce, nezávidím.