Tohle vlastně ani nemá být vtipný příběh,
přemýšlím si u toho samolibě.
A nebo báseň, koho to zajímá,
objekt mého výplodu si mě teď stejně nevšímá.
Tím dotyčným je totiž kočka,
která se teď ode mě chvály nedočká.
Dneska jsem kvůli ní vzhůru už od pěti,
což byste měli mít na paměti.
Vzbudila mě tím, že na mě skočila,
div drápy přitom nevytáhla.
Já napůl ve spánku se po ní ohnal,
což nebylo to nejmoudřejší co jsem vykonal.
Kočka hlasitě mňoukla, dožadujíc se pozornosti,
možná najíst se chtěla dosytosti.
Tak jsem se teda na nohy vytáhnul,
a ven z pokoje se spolu s ní protáhnul.
Teď nastává ta zapeklitá část,
která by vás lehce mohla zmást.
Žádný jídlo pro kočky já totiž nemám,
ona ta kočka moje není, nemyslete si, že jsem ničema.
A uprostřed noci její majitelku těžko shánět budu,
a tak z náhlého a nečekaného popudu.
Jsem se rozhodl jí nějaké jídlo sehnat,
a její hlad tak snad dočasně zažehnat.
A tak jsem strávil hodinu, či dvě,
prolézáním hradu v naprosté tmě.
Nějakou myš či pavouka jsem najít chtěl,
aby měla ona kočka žně.
Překvapivě jsem to nebyl já, kdo myš našel,
spíš jsem si připadal, jako, že jsem překážel.
Najedla by se i bez mojí pomoci, stačilo kdybych jí pustil ven,
a mohl jsem si dál užívat nerušený sen.
Avšak i když je ta kočka moje jen napůl,
užiju si kvůli ní spoustu útrapů.
Ale zas tak mi to nevadí,
alespoň mě ten neustálý pohyb omladí.
Sepsal: Anonym