Aneb co se všechno nenajde při úklidu. Prohrabávala jsem svůj kufr v touze najít jednu určitou knížku, o které jsem si byla jistá, že jsem si jí vzala sebou. A jak jsem se dostala na dno kufru, tak jsem nalezla tohle. Ztracenou kapitolu z Bajek Barda Beedleho. Nebo vlastně… tak jo, nebudu vám lhát, není to tak úplně oficiální kapitola. Je to něco, co jsem tak dva, tři roky zpátky napsala do školní soutěže. A když už jsem to tak jednou našla, proč to nezveřejnit?
Bylo nebylo ve vesničce se jménem Temná vrchovina. Tato vesnička nebyla moc velká a ležela na vrcholku malého útesu. Z jedné strany tak vesničku chránil útes, pod kterým si klidně proplouvala řeka a z druhé strany byl obestřený dlouhým a temným lesem.
Vesnička byla tak docela silně odříznuta od veškerých dalších vesnic a měst, které ležely na druhé straně tohoto temného lesa, přezdívalo se mu Les Tmy. Pokud jste se drželi po stezce, která vedla nejkratší cestou z lesa, trvalo jen pár hodin dojít pro zásoby jídla, dobytku a pití do nejbližší civilizace. Nikdo ale těmi lesy nechodil rád, protože je už pár let obývala zlá čarodějnice, která sice vycházela jen v noci, ale i přes den byla v lesech cítit její přítomnost. Mnozí obchodníci, kteří dvakrát do týdne absolvovali onu cestu pro zásoby přísahali, že i ve dne slýchávali v šustění stromů její jízlivý smích.
Celá situace však byla horší před několika lety, tehdy čarodějka unášela děti z vesnice, které se pak už nikdy nenašli. K její smůle, však ve vesnici bydlel Dobromil Chrabrý, který byl kouzelník, ale na rozdíl od zlé čarodějky, konal dobro. Na zoufalé naléhání místních obyvatelů se tak nakonec sebral a odešel do lesů vyhledat onu čarodějku. Tehdy byl ještě mladý a nepříliš zkušený, takže nebyl schopen ji porazit, přesto se mu však podařilo připravit ji o nohu a zaklet, aby mohla vycházet pouze za soumraku.
Všichni se ji pochopitelně ještě pořád báli, ale čarodějka od té doby nikdy nevstoupila do vesnice, takže se místní dokázali smířit s tím, že v noci vždy slýchali z lesa zvuky, při kterým jim vstávaly chlupy hrůzou na rukách, skřípot toho, jak se čarodějka tahala lesem s novou, dřevěnou nohou.
Celá situace se však změnila jednoho chladného jarního večera, kdy ze svojí postele zmizela malá dívenka a druhý den v poledne byla nalezena mrtvá v lese, jen pár kroků od posledních domů. Dívka zcela určitě nezemřela přirozenou smrtí, přestože na ni nebyly patrny žádné známky ublížení.
Celá vesnice se tak sešla, a začala uvažovat, co se asi tak stalo a zda v tom má prsty Jednonohá Nora, jak pojmenovali onu čarodějku. Nakonec to byl Dobromil, kdo všechno vyřešil. Řekl, že po celých pět let studoval různá kouzla a snažil se přijít na něco, co by mohlo onu čarodějku zabít nadobro a řekl, že snad na něco konečně přišel a je odhodlán to zkusit.
Vesničani ho tak vybavili jídlem a zásobami a poslali ho s požehnáním do lesa.
Byli to dlouhé tři dny, než se konečně čtvrtý den ráno vrátil. Byl celý potrhaný, brýle měl nakřivo, ale jinak nevypadal, jako, že by mu něco bylo. Všichni se k němu okamžitě seběhli, když ho viděli vytrmácet se ven z lesa a čekali na ortel.
„Čarodějnice je mrtá!“ Pronesl Dobromil, následně ukázal prstem směrem k lesu a dodal „její tělo jsem pohřbil u její chalupy. Už se nemáme čeho bát!“ Všichni byli samozřejmě nadšení, ale zároveň se naučili neradovat se předčasně.
Počkali si tak do noci, a když poprvé po pěti letech neslyšeli ten hrozivý hrabavý zvuk, který se rozléhal všude kolem, dali se do jásotu a do oslav, které trvaly skoro dva dny.
Uplynul měsíc, kdy se celá vesnice jakoby probudila ze zlého snu. Byl tam slyšet smích dětí a nikdo se již nebál jít do lesa, i když v noci se mu stejně radši vyhýbali.
Tehdy přicházejí do našeho příběhu dvě dívky. Laura Lee a malá Kristen Lee. Laura byla o pět let starší než její mladší sestra a ráda jí dostávala u rodičů do průšvihu. Když jejich rodiče museli náhle do vedlejšího města, kde bydlela jejich nemocná teta. Laura tedy najednou zůstala v domě sama jen se svou mladší sestrou a dostala nápad. Začala si z ní utahovat, jaká je ustrašená a že jestli jí chce dokázat, že není, měla by jít k hrobu jednonohé Nory a ukradnout jí její dřevěnou nohu jako důkaz.
Kristen pochopitelně nic takového dělat nechtěla, zároveň jí ale vadilo, jak si s ní starší sestra pohrávala a chtěla jí dokázat, že je statečná. Třetí den absence jejich rodičů, si tak Kristen sbalila batoh, do kterého dala vodu, jídlo a lopatu, a vydala se do lesa.
Podle vyprávění Dobromila si udělala docela slušnou představu o tom, jakým směrem se nachází bývalý domov čarodějnice. Na úplně opačnou stranu než byla stezka vedoucí přes les.
Bylo to zhruba někdy kolem poledne, kdy vyšla na mýtinu a spatřila onu chaloupku. Byla to pouhá obyčejná dřevěná chaloupka obrostlá mechem. Před ní pak stál záhonek s různými bylinkami a hned vedle záhonu byla čerstvě vykopaná a neobrostlá hlína. Kristen si tou dobou už dávno přála, aby takovou pitomost jako chodit sem nedělala, ale zároveň byla taky tvrdohlavá a když už byla jednou u cíle, nehodlala to vzdát.
Vytáhla si tak ze svého batůžku lopatu a pustila se do kopání. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou, protože jí z celého lesa naskakovala husí kůže. To však nebylo nic oproti tomu, jak se cítila, když se konečně dostala na dno hrobu a spatřila tam ležet onu příšernou seschlou čarodějku v celé její kráse. Navíc měla i otevřené oči, takže vypadala, jako, že dívku pozoruje. Kristen se pochopitelně lekla a začala přemýšlet, že by utekla bez nohy, jenomže když si dala už takovou práci s vykopáním, přece toho nenechá. Natáhla se tak pro onu dřevěnou nohu, napůl očekávajíc, že po ní čarodějka hmátne jakmile se jí dotkne. Nic se však nestalo, tak jí dívka vytrhla a okamžitě vyskočila z hrobu ven. Rychle naházela hlínu zpátky a pak se rozběhla pryč.
Běžela už nějakou chvíli, když se konečně rozhodla zastavit a jak nohu tak lopatu odložit do svého batohu.
Potom už trošku klidnějším tempem zamířila ke konci lesa. Věděla, že pokud půjde pořád rovně, dojde směrem k útesu a pak jí stačí jít pokraji a dostane se v pohodě zpátky.
Cesta do vesničky jí však trvala docela dlouho a už se stmívalo, když konečně vylezla ven a zamířila ke svému domu, kde jí její sestra Laura přivítala hysterickým výstupem o tom, jak se o ní bála, a kde sakra byla.
Místo toho, aby jí dívka vyprávěla o svém dnu, vyndala z batohu beze slova tu nohu. Laura vypadala, jako, že na chvíli ztratila naprosto schopnost mluvit, protože jen ohromeně zírala na sestřin úlovek.
Pak to najednou obě dvě jasně zaslechly. Ten známý skřípavý zvuk, který se linul celou vesnicí. „Co jsi to provedla?!“ Vykřikla zoufale Laura a stejně jako většina obyvatel vesnice proběhla dveřmi ven.
Skoro všichni obyvatelé vesnice se seskupili na malém náměstíčku a pokukovali vyděšeně po lese. Nikdo z nich nechápal co se děje. Tohle byl přece stoprocentně ten zvuk, který vydávala jednonohá Nora, když vyšla v noci ven.
Byl to Dobromil, který vyběhl jako poslední ze svého domu a beze slova proběhl kolem skupinky. Postavil se k okraji lesa a chvíli čekal.
Pak se, k hrůze všech, objevila kus od něj jednonohá Nora. Mrtvolně bílá, zakalené oči, jedna noha. Ta druhá jí chyběla, místo toho za sebou táhla dva dlouhé klacky, o které se opírala, aby nespadla.
„Někdo z vás mi ukradl moji nohu,“ její hlas byl silný, chraplavý a roznesl se skrze celou vesnici a možná i dál. „Máte jednu noc, abyste mi ji vrátili. Pokud ne, zítra se vrátím a začnu zabíjet vaše děti. Každou noc jedno. Dokud mi jí nevrátíte. Pokud mi ji vrátíte hned, zabiju jen toho, kdo mi jí vzal.“ Její smích byl jako zlomyslné hromobití, při kterém se rozklepe i ten největší odvážlivec.
Nora se na to otočila a se stejným skřípěním se vydala pryč.
Dobromil se vrátil ke shromáždění všech obyvatel a naštvaným hlasem se zeptal „kdo z vás to udělal?“ Nikdo se nepřiznal. Kristen se však okamžitě rozklepala. Za svojí chybu zaplatí svým životem. Dobromil se zeptal znovu. Kristen se tentokrát rozklepaně přihlásila a pronesla „Omlouvám se, netušila jsem, že ji to vzbudí.“
Celá vesnice se ponořila do naprostého ticha. Do Kristen se zabodávali zlostné pohledy a dívka si přála, aby to nikdy neudělala. Dobromil však nakonec promluvil vlídněji, než očekávala. „Vrátím jí tu nohu za tebe. Pamatuj si ale, i vy všichni,“ pohledem přejel celou vesnici „že znesvěcovat hroby jiných je zločin za který můžete zaplatit i smrtí.“
Naše pohádka má tak šťastný konec, i když to nejspíš nikdo z vás nečekal. Dobromil odnesl čarodějce zpátky její nohu. Radši nic neriskoval a šel tam přes den, protože čarodějka přeci jen nabírala své síly pořád jen v noci. Zároveň však celé její tělo vzal a shodil ho z útesu, aby se ujistil, že už ji nikdy nikdo z Temné vrchoviny nenajde.
Od té doby tak vesnička žije poklidným životem, doufajíc, že se temné dny již nikdy nevrátí.
Tagy: bajky barda beedleho, povídka