„Hurá, přežili jsme!“ I tak by se dalo shrnout mrzimorské putování za duchem během Předvečeru všech svatých. No vážně, nepřeháním. (Možná jen trošilinku.) Každopádně pokud si teď klepete na hlavu a říkáte si, že jsme poserové, pak příště vyrazte taky. Dost možná pak totiž změníte názor. Nebo nejdříve chcete vědět, co za hrůzy že nás to potkalo? Proč ne… Číst dál…
Bylo to hrozné, i tak děsivý duch měl sám nahnáno! Přiletěl do síně a v očích měl smrt, nedalo se s ním normálně mluvit. Z jeho zmatených slov šlo jen těžko vyčíst, co za stvůrnost ho asi mohlo vyděsit. Kdyby mohl znovu umřít, asi by už chytl infarkt. Šílená hysterie a panika se roznášela po síni jako mor. Váš Velkolepý reportér Vindict Veneas byl však u toho.
Čtete správně, ani nejde o vtip. Skutečně se jedná o úmrtiny, a to blahopřání je také na místě. Já vím, zní to podivně, možná morbidně. Ale vše vysvětlím. Číst dál…
Příhoda z tohoto článku se skutečně stala, a to prosím právě mé maličkosti. Tímto bych proto chtěla varovat všechny obyvatele tohoto hradu, především však dámskou část, že ne všechna průhledná stvoření, neboli duchové, jsou tak nevinní a vystrašení, jak se na první pohled zdají. A koho konkrétně mám na mysli?
Jistě jste se s ním již setkali. Jedná se o mladého muže, který se tváří k smrti vyděšeně, není schopen ze sebe vypravit souvislou větu a prchá i před obyčejnou mouchou. Jistě, existují na hradě osoby, před kterými bychom se měli mít na pozoru, jako třeba náš ctěný Sýr Stanley, nebo profesor Ranijéri, ale tento duch to vyloženě přehání. Nebo jsem si to až dosud myslela. A myslela bych si to dál, kdyby se mi nestalo to, co se mi stalo. A co se mi stalo?
Naše škola je divná. To bezesporu. Divní studenti, ještě divnější profesoři … a co je nejdivnější? Naši drazí duchové. Ano, ano. Jsou hluční, je jich tolik, že se v nich pomalu nevyznáme a „soukromí“ ve svém osobním slovníku nemají – z toho pak vznikají drby a ošklivé pomluvy. A co teprve nově objevení duchové? Ti jsou snad ještě horší než normálně známí! Ale to už krapet přeháním. Opravdu tu nechci nikomu vysvětlovat žebříček divnosti, každý ho máme trochu jinak. Ne. Chci Vám „jen“ představit ducha, kterého jsem, Teddymužel pro mě, poznala zrovna nedávno. Tlustý, možná padesátiletý muž s jedním okem a dírou do hlavy, kde není vidět ani stopa po vlastnictví mozku, což leccos vysvětluje. To je Bezoký Karlos. Že jste dosud měli tu smůlu a nepotkali jej? Buďte rádi! Číst dál…
Divné věci jsou v Bradavicích na denním pořádku. Některé jsou však tak divné, že jsou divné i v Bradavicích. Těžko říct jaké nadpřirozené síly nám vždycky nechají zmizet domácí úkoly, nebo donutí nás neslyšet ráno budík. Co za podivný jev to je, když mi zmizne ze stolku tabulka čokolády? Člověk by si mohl říct, že mít pocit, že vás někdo sleduje je tady celkem normální. Když všude zírají obrazy, nebo duchové. Tenhle pocit byl však mnohem, mnohem větší…
Jednoho dne k večeru jsem si jen tak seděla v síni a div sebou nesekla leknutím, když se za mými zády objevil George Andy Root, hradní duch. Salazar ví proč, dostala jsem velkou chuť pustit se opět do napsání nějakého pestrého článku, konkrétně rozhovoru a přítomnost pana Roota byla přímo vybízející ke konání. Chytla jsem po dlouhé době do ruky pergamen s brkem a pustila se do zpovídání tohoto obyvatele hradu, který se tímto stal prvním duchem, o němž jsem kdy psala. Číst dál…