Nedávno jsem si po výuce kráčela chodbami Bradavic a pomalu mířila na večeři. A snad díky obrazové soutěži jsem pozorněji sledovala obrazy, které jsem míjela. V Bradavicích je obrovské množství obrazů a portrétů. Rozhodla jsem se, že se s některým z nich seznámím blíže. První pokus byl neúspěšný: baba s bradavicí na mne ječela že ji ruším, pak ječela, že mlčím, načež se rozhulákala, že od ní odcházím a že takoví jsou všichni, že ji opouští, chuděrku starou … O pár kroků dále (no dobře – tolik kroků, abych byla bezpečně mimo doslech té babizny) jsem konečně spatřila obraz, se kterým jsem nakonec sepsala následující rozhovor.