Mezi učením není moc volného času, ale občas se nějaký ten volný čas najde a do něj vtrhne modrá prefekta Kassandra Hatzidakis s nějakým nápadem, jak volný čas vyplnit. Asi se bojí, aby havránci příliš nezvlčeli.
V některých deštivých dnech, když prší tak moc, že nemůžete jít ven (za předpokladu, že nechcete promoknout a dalších několik dnů/týdnů být nemocní), se určitě nudíte. Možná byste se rádi sešli se svými kamarády, jenže ti už mají něco domluvené. V hradu je všude prázdno a to i navzdory špatnému počasí. Takže si nemůžete zahrát všemi oblíbenou flašku nebo jí podobné hry. Nemůžete blbnout na schodišti a ani v jiných částech hradu, protože nemáte s kým. Nemůžete drbat s obrazy, protože ti už znají více drbů, než mohou zpracovat. Nemůžete se učit na předměty ani si psát úkoly, protože to zábavné není. Tak co dělat? Nevíte? Máte štěstí, protože já jsem se rozhodla o pár takových zábavných věcech napsat. Číst dál…
Každý z nás má jistě nějakou tu chvíli, kdy už nepotřebuje napsat jediný úkol, nemusí jít zrovna na žádnou hodinu a prostě zjistí, že najednou není, co by dělal. To nastává ten moment, ve kterém bychom se mohli začít věnovat nějaké naší soukromé zábavě, něčemu, co nám udělá radost. Jenže dost lidí neví, co by zrovna mohli činit a tak to dopadá, že se buď nudí nebo dělají věci, které jsou přinejmenším… zvláštní. Číst dál…
Zavázat motýlka, zcela zbytečně prohrábnout vlasy hřebenem a nechat do sebe nacpat poslední připomínky ohledně waltzu a blues (jedny z mála tanců, kdy neohrožuji okolí více než je nutné) – takové byly mé přípravy na kroužek tance. A právě o něm vám teď logicky budu povídat. Poté, co k výzbroji přibyla i TPP (taška první pomoci obsahující mimo jiné svačinu) a já strčil hlavu do dveří příslušné učebny, jsem však došel k názoru, že jde o kroužek tance plného překvapení. Své bílé rukavičky jsem z kapsy ani nevytahoval, jelikož na hodinu street dance mi jednoduše připadaly krapet mimo. Číst dál…
Znáte ten pocit. Sedíte v klubovně, ve společenské místnosti, v pokoji, na schodech, v nějaké věži, ve Velké síni, na židli a sledujete, jak z oblohy padají sněhové vločky, které se vám, dá se říct, pošklebují, že nemáte co na práci? Vy se u toho hrozně nudíte, že byste snědli i vaše týden nevyprané ponožky, co se někde válí pod postelí dávno zapomenuty, ale, za Merlina, vás nic nenapadá, čím byste volné odpoledne zaplnili? Pocit, který vás nutí přemýšlet i nad těmi nejméně důležitějšími věcmi, který by váš mozek vůbec nepostřehl, že existují na této planetě s vámi? Pocit, co se vám vtírá do mysli a nutí vaši maličkost něco dělat. Nikdo se tomu nevyhne, každého to někdy potká. Bojím se to vyslovit, ale musím s pravdou ven. Ten pocit je NUDA! Číst dál…