V minulých Hovorech jsme Vás seznámili jak to vypadá, když promluví profesor Goldhair. V dnešním díle Vás v podobném duchu seznámíme s dalším členem profesorského sboru. Podívejte se jak to vypadá, když Vám začne něco sáhodlouze vykládat profesorka Helen Mayer..
Z Londýna jsem doteď znala tak nanejvýš Příčnou ulici a její bezprostřední okolí, mudlovský Londýn pro mě ale byl jednou velikou neznámou. Tyto prázdniny jsme se proto společně se svou sestrou pustily do jeho zkoumání.
Soužití lidí v nebelvírské věži, je jako soužití jedné veliké rodiny: žádné velké tajemství si před sebou nedokážeme skrýt. V současné době došlo k odhalení tajemství, které před námi drží (teda teď už spíš držela) naše slavná prefektka Janie Crucianová. Pomocí několika základních vodítek jsem si vytvořila představu o jaké tajemství se jedná. A protože nejsem ždáný sobec, velice ráda se s Vámi o své poznání podělím. Říkáte, že jde jen o pokleslý čirý bulvár a hloupý nesmysl? Otevřete si zápisky z hodin nebo učebnice a poté posuďte co zajímavější. Myslíte si, že jsou to všechno jen výmysly? Tady nemohu říct nic jiného než: věřte nevěřte..
Ach, kde jen jsou ty časy, kdy jsme se po večerech proháněli po školních pozemcích, nabití notnou dávkou adrenalinu, který pramenil z nadšení, že nás někdo přistihne (lidově řečeno na houbách… švestkách… a vůbec pokrmu, který by se v tomto spojení dal využít a patřičně zneužít…), a napaří nám trest v podobě drhnutí odporně páchnoucích kotlíků ve stejně odporně páchnoucím sklepení (jako by se zrovna na tuto část Hradu skřítci v úklidu nějak z vysoka-vy-víte-co).
Kde jen ty časy jsou? Číst dál…
Tak a máme tady další díl naší čmuchací rubriky. Ještě než vám prozradím, ke komu jsem se vplížila tentokrát, mám pro vás takový dodatek k minulému dílu.
S obrovskou radostí vám musím oznámit, že jsem se čirou náhodou stala svědkem reakce mých prvních obětí na můj článek. Vážně bych vám přála vidět hysterický záchvat naší milované primusky, když jej četla. Byla v obličeji rudější než moje vlasy. Vážně nechápu, co ji tak rozčílilo. Stále tvrdošíjně popírá, že by byla zamilovaná, ale její zasněný výraz, který má pokaždé, když ji potkám, ji prozradil. Dále jsem se dozvěděla, že naše milovaná prefektka Grace Lotce celý jeden rok tajila, že se učí hrát na violoncello. To je zajímavé, vzhledem k tomu, že tento nástroj je poměrně velký, takže ho Grace asi nemohla jen tak strčit do kapsy.
No ale teď už vzhůru k mým dnešním obětem. Tentokrát jsem se rozhodla, že se pokusím vplížit do jednoho klučičího pokoje. Vybrala jsem si hned ten první pokoj, na který jsem narazila, a ze kterého jsem chvilku předtím (samozřejmě schovaná za sloupem) viděla odcházet jeho tři obyvatele. Byli to prváci, naše nejmladší lvíčata. Jednoho znám, jmenuje se Apollonius Clayenshire, další byl očividně jeho bratr (nejspíš dvojče) a toho třetího znám od vidění. Ujistila jsem se, že je vzduch čistý a vstoupila dovnitř. Číst dál…
…má však cenné údaje. A proto jsem se rozhodla si trošku zastatistikovat. Dopadlo to spíše tak, že jsem s pergamenem a brkem běhala po hradě a opisovala si ze dveří učeben, kolik žáků chodí do jakých tříd. Jeden pergamen mi na to bohužel nestačil. A až jsem po skončení onoho tříhodinového pobíhání po škole chtěla sepsat text, a skutečně už jsem to skoro měla, tak jsem si nesmírně bystře vzpomněla, že jsem vynechala POKT a bylinkářství. Ale výsledky máte přece jenom tady: Číst dál…
Je to už několik dní, možná i nějaký ten týden, co byl Bradavický hrad vystaven útoku ze strany duchů. Doposud jich naši školu obývalo jen několik. Nyní se ze zdí vynořují další a další přírůstky do rodiny duchů, jeden bizardnější než druhý. Kdo jsou tihle jedinci zač? A proč a odkud k nám vlastně přišli?
Kromě zlobení, otravování a věčného bloudění po hradě si někteří nováčci najdou čas i na psaní. Rachel Lirrian a Alex Ian Drakov se rozhodli na chvíli si přestat vypichovat oči a reflektovat cestu do Bradavic a zařazovací slavnost.
Jednoho zvláštního rána, které mě probudilo zářivými paprsky jsem dostal obrovskou chuť na malou snídani. Nelenil jsem tedy a vyrazil po schodech směrem k Velké síni. Tak jako každé ráno jsem odebral několik různých novin a hledal nějaký zvláštní článek. Našel jsem ho až ve výtisku Welských novin. Zde bylo velkými písmeny psáno: „Mudlové v kouzelnickém světě“.
Číst dál…
…povídání se slečnou Fibres
Slečnu Carlu Fibres, profesorku Bylinkářství a Kouzelných formulí, už asi zná skoro každý, i když se po Bradavickém hradě nepohybuje nijak dlouho.
Ve Velké síni jsem ji potkala spíše náhodou. Už prvotní obtíže, když se slečna Fibres snažila vzpomenout na mou národnost (trefila se na třetí pokus… ze tří možností), o jméně ani nemluvě, mi možná měly napovědět, že tenhle rozhovor nebude tak jednoduchá záležitost, jak se mohlo zdát. Zejména v některých chvílích jsem si nebyla jistá, jestli vlastně dělám rozhovor já s ní, nebo ona se mnou. I když, je nutné přičíst slečně Fibres ke cti, že k celé věci přistupovala s nadšením, neodmítla odpovědět na žádnou otázku a její odpovědi byly… vyčerpávající.