Jistě každý znáte ten pocit, když vás nahlodá malý červíček, a máte prostě pocit, že jít lovit bobříka Večerky je to nejlepší, co se dá dělat s dnešním načatým večerem. Tak vezmete svého nejlepšího kámoše (popř. kámoše, pokud nevlastníte nejlepšího) a jdete prostě na to. Jistě nemusím popisovat, jaký je to pocit, když děláte něco zakázaného, protože takový pocit všichni známe a nejspíš bych to ani nesvedl.
Závěr, čili konec šmitec
Ti z vás, kdo čtou mé příspěvky pravidelně, asi tuší, že má adaptace na bradavické podmínky a pravidla neprobíhala zejména v prvních dnech a týdnech nejsnadněji. Řekněme si to zcela otevřeně a bez obalu: byl to horor.
Školní rok se pomalu, ale jistě chýlí ke konci, dopisujeme poslední úkoly, taktně se hádáme s profesory o lepší známky, ušlé učivo doháníme referáty. Většina z nás už má hlavu plnou prázdnin, konec konců po půlroční nemilosrdné izolaci v areálu školy a blízkém okolí se toho na Příčné tolik změnilo, v Kotli jistě servírují odlišná jídla, zkrátka svět je jiný (a určitě lepší), než byl posledně.
Jelikož už máme všichni Velikonoce za sebou a potřebujeme si dát pauzu od vší té čokolády a zajíčků, o kterých se nám, nebo tedy alespoň mně, už pomalu zdávají noční můry (No jen si to představte… růžové chlupaté koule se dvěma ostrými zubisky vepředu, jež jsou schopné prokousat všechno! Kdo by se nebál.), rozhodl jsem se, že Vám udělám takový menší přehled toho, jak se Velikonoce slaví jinde. Věděli jste třeba, že královna na Zelený čtvrtek každoročně rozdává stříbrné mince seniorům?
Víte, jak vznikají takové drby? Samozřejmě, že víte, typická je formulka: „Jedna tetka povídala, že…“ Mně se ale vždycky zdálo neskutečné, jak moc se může původní informace lišit od výsledku. Rozhodla jsem se to proto otestovat v praxi.
Keď sa konečne dieťa z mudlovskej rodiny, ako som napríklad ja, vysporiada s faktom, že je kúzelník, prídu na radu ďalšie zvláštne veci, ktoré sú pre deti z kúzelníckych rodín zrejme bežné.
Lektvary a neposlušný jazyk
Po zdárném přečkání pololetí by si jeden řekl, že ty nejkritičtější okamžiky jsou již zažehnány, nastupuje ospalý klid, až do čevnového uzavírání známek si můžeme oddychnout. I prváci se už ve škole docela vyznají a nepobíhají ztraceně po chodbách (pro ty, kdo četli i předešlý článek této série – ano, i má situace se výrazně zlepšila, přinejmenším si pamatuji, v jakém patře je přibližně která učebna). Všechno je v pořádku. Ach, rutina, sladká rutina! Takhle by to možná mohla býti pravda, nicméně to by se do hry nesměl zapojit i jeden zajímavý aspekt našeho ústavu – škodolibí profesoři.
Milý Bradavičníku,
Dnes jsem měl nultou hodinu. Bídný start k ještě bídnějšímu dni. Musel jsem vstát v 6 hodin, abych se stihl dohrabat k schodišti, které prostě nikdy není tam, kde ho potřebuješ. Přemýšlel jsem o tom, jaká by to byla noční můra – dorazit pozdě na hodinu pana Lawryho (však víte, kolejní a tak, jsme dobrý kámoši, nechci si to rozházet), a posledních pár schodišť jsem seběhl (člověk pak ani vůbec nepotřebuje žádnej jinej sport).