Potkal ho snad už každý, někdo k němu chodí na hodiny a jiní ho viděli jen na zahajovací slavnosti. Jeho tvář mnohým studentům nic neříká, jméno letos slyšeli poprvé. Co se ale ukrývá za vůní levandule, která je v jeho blízkosti cítit? Číst dál…
Jak si mnozí z vás jistě všimli, letos se den 26. 10. nese ve znamení boje proti zlu. Každý nepochybně uzná, že zlo může napáchat mnoho škod a je nutné proti němu bojovat. Lidé se nesmí vzdát, neměli by skládat zbraně dřív, než zkusí vše, co je v jejich silách. Protože i díky tomuto postoji tu dnes všichni jsme a můžeme svobodně číst školní noviny. Číst dál…
Jednoho dne, když jsem mířila z hodiny Jasnovidectví na oběd do Velké síně (Mimochodem, nechápu, proč ho máme po Jasnovidectví, musím scházet takový množství pater!), rozhodla jsem se, že se projdu kolem nástěnky na inzeráty, protože jsem se na ni vlastně ani nedívala od začátku roku. Chvíli mi trvalo, než jsem ta došla, což je i celkem pochopitelné, navíc byla přestávka a tam byla na chodbách poměrně plno. Nicméně se mi podařilo nikoho nezašlápnout a nakonec jsem se ke svému cíli přeci jenom dostala.
Nedávno jsem bojovala, ne ale kouzly nebo… ne, do nikoho jsem nebušila. Soupeřily se mnou dvě mé půlky a já nevěděla, kterou poslechnout. Ale teď, teď to vím… ale bylo to správné? Koho by se mělo poslechnout? Co je to lepší? Kdo je ten lepší?
A co ty děláš ve svém volném čase? Píšeš? Jak jako píšeš? Jako píšeš články. Ehhh… Nuda. Číst dál…
Léto nám řeklo své poslední ahoj a odešlo a s ním pochopitelně i naše nejmilejší prázdniny. Jediné, co nám po nich zůstalo jsou však vzpomínky a je už jedno, jestli dobré nebo špatné, a možná proto jsem se rozhodl, že ještě než se úplně oddáme chodu (m)učení, tak bychom si mohli ještě trochu zavzpomínat. A ne jen tak obyčejně – zavzpomínat si na ty nejšílenější a nejbláznivější zážitky, které jste jen mohli zažít. Dal jsem si za úkol obejít pár známých i neznámých tváří a od těch nejochotnějších získal jejich bláznivé vzpomínky, které vás prostřednictvím tohoto článku nechám přečíst. Tak do toho! Číst dál…
Jako velký fanoušek famfrpálu a zároveň prvák jsem měl hned jasno, jaký typ článku bych pro zmijozelskou sekci v Bradavičníku chtěl ušmudlat. Chtěl jsem vědět o našem týmu vědět víc, stejně jako snad každý prváček, který už zjistil, co to ten famfrpál vůbec je. Proto jsem se zeptal Sinéad Toveyové, kapitánky našich borců, zda by se mnou nechtěla udělat rozhovor. Sin, k mému nadšení, přijala mou nabídku a sešli jsme se v neděli 24. 9. 2084 na famfrpálovém hřišti. Přiletěla na svém Crafteru, oblečená v hábitu Harpyjí. Byla moc milá, hned na začátek mi nabídla tykání.
Díky sově jsem si s Leonardem, který se letos stal naším novým prefektem, domluvil schůzku v půl sedmé v naší společenské místnosti. Přišel včas, což se mi líbilo. První krok, který by měl prefekt zvládat. Být alespoň všude včas. Posadili jsme se naproti sobě ke krbu a zeptal se ho, zda můžeme začít. Nevypadal moc nervózně. Neměl ani důvod. Nechtěl jsem ho vykuchat. Prohodil, že si bude připadat jako celebrita, načež jsem mu řekl, že tak trochu je, když má odznak. Pak už jsem jen nechal svůj rychlobrk dělat svou práci a začal klást jednoduché otázky.
Ať chceme nebo nechceme 1.9.2084 začal nový školní rok, který bude pro část bradavických obyvatel první, který na Škole Čar a kouzel v Bradavicích stráví. Mluvím především o nás, o prvácích. Ty každoročně čekají v tento slavnostní den dva rituály, které jistě všichni dobře znáte. Takhle vše vypadalo očima jednoho, dnes již modrého prváka.
Asi nečekáte, že i někdo jako já, by se snad zajímal o jiné hvězdy, než ty, o kterých se dají vyšťourat zajímavé informace. Ani já to netušila. Leč náhoda, neštěstí, pár okamžiků nepozornosti tomu chtěli, že jsem se ocitla na zahajovacím večírku oslav výročí observatoře v Abingeru. Číst dál…