Rozhodla jsem se napsat článek do Bradavičníku, ve formě rozhovoru. Napsala jsem Felixovi Fortunatti, zda by byl tak laskav a odpověděl mi na pár otázek. Vybrala jsem si ho z toho důvodu, že mi připadalo zajímavé, dozvědět se něco o pohledu nováčka na Bradavickou školu čar a kouzel a její okolnosti.
Tři profesorky
Někomu koupí zvíře rodiče, jiný nemá žádné a ten další o něj ani nestojí. V Bradavicích je zvířat ale přímo ráj! Když jdete po schodech, občas na nich uvidíte kočku prohánějící myš nebo kvákající žábu, která se na hradním schodišti ztratila. Ale ani u nás v ložnici to není lehký oříšek pro toho, kdo nemá zvířata rád. Přestože je nás v ložnici jen šest, hemží se to tam hned několika zvířaty. I já sama vlastním kočku a sovu. Jedna spolubydlící má žábu a ta další má také kočku (v tomto případě nutno podotknout, že se nespřátelily).
Milí čtenáři, jakožto dvoutýdenní prvák jsem se po dlouhém uvážení pokusila o něco jako rozhovor s naší kolejní profesorkou Luciou Anderson. Inspiraci jsem hledala ve výtiscích předešlého Bradavičníku.
Poslední léto jsem strávila jako obvykle u příbuzných ve Španělsku. Nic moc odlišného od předešlých let se nedělo. Tedy až na jednu věc. Bratránci mi totiž odtajnili existenci jednoho velmi starého živočišného druhu: žbrblavých okounů.
Jejich revírem jsou studenti, jejich tempo je vražedné. Jejich protivníci to absolutně nemohou ustát.
Zatím, co se celá škola těšila na Halloween, nám (a Mrzimorským) se pár dní před oním svátkem, stalo něco zvláštního. Kdokoliv, kdo toho večera vstoupil do společenské místnosti, se ocitl kdesi jinde.
Jsem v temnotě a nemůžu se pohnout, toto místo bylo vytvořeno přímo pro mě. Jak jinak si vysvětlit, že pevně obepíná mé tělo? Jsem zde sama, ale vím že o kousek dál jsou další tři. Jsou větší jak já, ale zapomínám jak vypadají. Jeden je ticho, asi se mu nelíbím a tak mě ignoruje. Zbylí dva jsou hluční, hází sebou a vesměs jsou dost agresivní. Jsem ráda, že nejsem na jednom místě jako oni. Jsem zmatená, proč jsem tu?
Před pár dny jsem se zúčastnila seznamovacího táboráku Zmijozelské koleje. Začátek byl naplánován na šestou hodinu večerní, kdy se na mýtinu začali pomalu trousit háďata v doprovodu naší slečny kolejní Jane Boneové.
62 dní volnosti v savaně minulo a lvíčata se znovu sešla ve své sluji pod střechou bradavického hradu. Letos však bez dvou velice udatných a neméně tak spanilých lvic Alen King a Veron Fast. Na jejich místo byl dosazen tajemný tvor jménem Torn Austin Duncan. To on nyní bude dohlížet na to, aby se lvíčata mezi sebou příliš nekočkovala nebo aby nepouštěla chlupy na společensky nevhodných místech. Co je však Duncan za zvíře? Co od něj můžou lvíčata očekávat? Nebude se jim po starých lvicích ve společnosti nového Neznámého stýskat?