Školský rok začal pred pár mesiacmi a na študentov prišla povinnosť zapísať si predmety, ktoré chcú tento rok študovať. Tí mladší z nás mali dokonca možnosť vybrať si aj profesora, ktorý ich tento predmet bude učiť.
Každý obyvateľ hradu, ktorý aspoň prešiel okolo ihriska si podľa mňa musel všimnúť, že sa tu nehrajú zápasy. Ale aký na to je dôvod? Chýbajú snáď nadšenci famfrpálu? Mám pocit, že tých je docela dosť. Existujú tými, majú kapitánov a organizujú sa tréningy. Tak kde je potom chyba? Číst dál…
Toť otázka… Odpověď na ni se bude s každým člověkem různit. Nebo i shodovat. Naše sny, přání, tužby jsou odrazem nitra jedince.
Rozhodl jsem se tuto na pohled nevinnou otázku položit osobám, které vídáme často, ale bariéra katedry nám zabraňuje je poznat pořádně: naši profesoři. Jací jsou? Jak smýšlí? Nakolik jsou upřímní a otevření? Jak moc si nás studenty pouští k tělu? Jaký mají smysl pro humor? Kolik porce hravosti jim bylo dáno do vínku? Po čem touží? No řekněte – u kolika našich kantorů byste byli schopni tyto otázky s jistotou zodpovědět? Číst dál…
Taky někdy přemýšlíte o tom, kdo je ten kluk věčně zahalený v kapuci, kterého potkáváte každý pondělek na chodbě ve třetím patře? Anebo kdo je ta slečinka, co se den co den promenáduje po nádvoří? Já jsem si na bradavické osobnosti posvítila. Tedy nemyslím tím osobnosti jako nějaké slavné hvězdy. Těch tu asi moc nemáme. (I když… nikdy nevíte, jestli se váš učitel Obrany ve volných chvílích nevěnuje modelingu, že.) Já myslím ty osobnosti vnitřní. Víte, co myslím? Ne? No, to nevadí… Číst dál…
„Proč naše kolejní ředitelka s sebou neustále nosí meč?“ Tuto základní životní otázku jsem si sám sobě položil už několikrát, nikdy jsem se však nedostal k tomu, abych si na ni i řádně odpověděl. Ta správná chvíle nastala až teď. Neptun se dostal do příznivé konjunkce s Blíženci, na Slunci se urodila další rozkošná skvrnka a na hranicích vesmíru jedna bublinka udělala „blop“. A právě tyto děje vyvolaly příznivé podmínky pro práci mého super mozku, který vyplodil nápad: Proč bych si měl tuto životní otázku odpovídat sám? Co takhle se zeptat na názory mých spolužáků z koleje? A proč né rovnou našich prváčků? Jsou čerství, neopotřebovaní, bez předsudků a aspoň tak dostanou podnět k přemýšlení o tom, kam se to vlastně dostali.
Vlasy. Jakési cancy trčící z těla, které ani nemůžeme vlastní vůli ovládnout a jejichž původní vzhled jsme si nevybrali. Přesto jim my lidé vkládáme významy, které jsou ve své podstatě padlé na hlavu. O vtipech na blondýnky ví asi každý, ovšem takových fám nezůstali ušetřeni ani zrzci. Sepsal jsem si několik těchto blábolů, na které jsem narazil v časopisech nebo je někde zaslechl, a rozhodl jsem se vyzkoumat co je na nich pravdy. A koho jiného se nezeptat, než přímo zrzků? Číst dál…
Hodně studentů, jejich příslušnost nepatří zrovna do Nebelvíru asi moc netuší, co právě lvíčata vlastně ve svém volném čase podnikají. Já osobně například Havraspárské často potkávám v knihovně, Mrzimorské v klubovně a Zmijozelské většinou jen letmo na schodech, nebo při večeři ve Velké Síni. Ale co se lvíčat týče, kde nás asi nejčastěji potkávají ostatní? Číst dál…
Díky sově jsem si s Leonardem, který se letos stal naším novým prefektem, domluvil schůzku v půl sedmé v naší společenské místnosti. Přišel včas, což se mi líbilo. První krok, který by měl prefekt zvládat. Být alespoň všude včas. Posadili jsme se naproti sobě ke krbu a zeptal se ho, zda můžeme začít. Nevypadal moc nervózně. Neměl ani důvod. Nechtěl jsem ho vykuchat. Prohodil, že si bude připadat jako celebrita, načež jsem mu řekl, že tak trochu je, když má odznak. Pak už jsem jen nechal svůj rychlobrk dělat svou práci a začal klást jednoduché otázky.
Určitě jste o velkolepém pádu pana Holeaca už všichni slyšeli. A jestli ne, rozhodně by jste si měli přečíst tento článek. Ale nyní už k věci.
Ptáte se, nač spojuji kolej se spižírnou? Co je to za pomatený titulek, který je zde napsaný? Inu… čtěte dál a vězte, že pravda o tomto rádoby aprílovém žertíku, se vám jistě nebude líbit…