Závěr, čili konec šmitec
Ti z vás, kdo čtou mé příspěvky pravidelně, asi tuší, že má adaptace na bradavické podmínky a pravidla neprobíhala zejména v prvních dnech a týdnech nejsnadněji. Řekněme si to zcela otevřeně a bez obalu: byl to horor.
Za těkolik měsíců se ale situace přece jen trochu změnila (k lepšímu?). Je na čase provést závěrečné zbilancování:
1) ORIENTACE: Teoreticky už přesně vím, kde se co nachází. Prakticky čas od času zabloudím. Částečně je to moje vina (severní a jižní věž se můžou poplést, že ano?), ale ani tento ústav mi situaci nezlehčuje (ty schody prostě nikdy nejsou tam, kde je potřebujete).
2) BRKY A KALAMÁŘE: Ze začátku se mi nedařilo psát brky, lámala jsem je jak na běžícím pásu a pergameny byly plné kaněk. Neříkám, že můj rukopis je úhledný – písmena se klikatí dost nepravidelně, jejich velikost bývá větší, než je zvykem -, ale po užívání brků byly mnou psané zápisy z hodin k nepřečtení.
3) OTRAVNÉ DROBNOSTI: Večeře, která vám zmizí před nosem, pomačkaná košile, špatně uvázaný uzel na kravatě, pozdě odevzdaný domácí úkol… Alespoň jadna z těchto věcí vám už určitě někdy pokazila náladu. Eliminovat se je učíme časem, nikdy se jich však nezbavíme úplně. Ale zase kdybychom všechno nepříjemné kompletně odstranili, život by už nebyl taková zábava, ne?
Je tedy tohle ten očekávaný „happy end“? Ne, to bych neřekla – život nám vždycky přichystá nějaké nové komplikace a problémy. Nevěříte? Pak vězte, že čtete již druhou verzi tohoto článku. Tu první jsem totiž psala pozdě do noci a nedopatřením se mi nad tím podařilo usnout. Ve spánku jsem převrhla kalamář, čili inkoust pergamen nenávratně zničil. To, jak vypadaly moje vlasy a obličej, když jsem se probudila, radši ani nechtějte vědět. Pro ilustraci snad postačí, když řeknu, že i přes veškeré snahy jsem měla účes několik dní prapodivně melírovaný.
Protože je tohle asi můj poslední článek letošního roku (možná ne, to podle toho, jestli budu mít ještě nějaký nápad), dovolím si touto cestou poděkovat několika lidem:
Mé koleji za to, že se ke mně nikdy neobrátila zády.
Havraspárskému šéfredaktorovi Michaelovi – celý rok každý můj příspěvek luštil, opravoval a vydával. Já sama už bych se nakopla do pozadí.
Všem mým kamarádům, celý rok mě drželi nad vodou. Mohla bych vás tu všechny vyjmenovat, ale nikdy bych si nebyla jistá, že jsem na někoho nezapomněla, navíc bych u toho strávila mládí. Věřím, že ti, kterých se to týká, to ví.
Pro Bradavičník napsala
Ine Mallory
Tagy: Bradavice, konec, poděkování, prázdniny, první rok, první rok v bradavicích, škola