Bradavičník

Ach, kde jen jsou ty časy, kdy jsme se po večerech proháněli po školních pozemcích, nabití notnou dávkou adrenalinu, který pramenil z nadšení, že nás někdo přistihne (lidově řečeno na houbách… švestkách… a vůbec pokrmu, který by se v tomto spojení dal využít a patřičně zneužít…), a napaří nám trest v podobě drhnutí odporně páchnoucích kotlíků ve stejně odporně páchnoucím sklepení (jako by se zrovna na tuto část Hradu skřítci v úklidu nějak z vysoka-vy-víte-co).

Kde jen ty časy jsou?

Já vám řeknu kde… v perdéli, milí drazí, v perdéli… [Pozn. redakce: Snažili jsme se tuto větu z článku vyškrtnout, jelikož jsme médium školní. A jako takové… by mělo mít na studenty jedině příznivý vliv. Jenže jsme nepočítali s tím, že ta věta prostě vyškrtnout nepůjde!]

Ptáte se, co děláme po večerech teď? To víte, od té doby, co nám novým školním řádem jednoduše utnuli tipec… se jedině tak pokoušíme blaženě prohánět po školních chodbách, ale i to nebude mít dlouhého trvání. A to proto, že kdykoliv vylezeme po hodině dvaadvacáté někam mimo společenskou místnost, celou dobu nás provází zlověstné skřípání kolečkového křesla. Vypadá to, že sir Stanley nikdy nespí!

Takže proto většina havraspárských zůstává po večerech spíš zavřená ve spolce, kde (ne)klidně debatují o problémech dospívání, studia… a ucpaných pánských záchodků v přízemí Hradu. Někteří popíjí kakao, jiní po sobě hážou muffiny, další se pokouší vypíchnout si navzájem oči čímkoliv, co jen zdánlivě připomíná šavli (ještě jednou vás dva načapu a napařím vám školní trest! Moc dobře vím, že jste s tím neskončili!) a tak vůbec se poflakují.

No a já jsem zabarikádovaná u sebe v pokoji, který momentálně sdílím s Luc, jelikož Jess nám přešla mezi bílé (mimochodem… víte, že to peče s Rodriguezem? Jo, už nějaký ten pátek. A kuloáry se nese, že mají možná už i zaděláno… na přírůstek! Tyto informace jsou však nepodložené – což znamená, že jsou veskrze pravdivé, jen dotyční aktéři nechtějí, aby to veřejnost věděla.), a snažím se pracovat a zároveň přemýšlet nad směrem, jakým se bude ubírat můj život.

Předpokládám, že jste si všichni přečetli článek o mně. No, nejsem tak strašná, jak mě Luc popisuje. Ve skutečnosti jsem totiž mnohem, mnohem horší. Ale možná je to jen dáno tím stresem kolem mě a tak vůbec. Za co bych pak měla v pokoji to ocenění za „Nejmilejší, nejsympatičtější a vůbec nejpřítulnější osobu ze všech“? Za to, jak cením zuby, to určitě nebude…

Tagy: Havraspár, primuska, spolka, Stanley

Jeden komentář