Bradavičník

V rubrice Ze světa kouzel nás čeká i mnoho příběhů, mýtů a povídek od různých autorů nebo od studentů. A já jsem se rozhodl, jako první povídku zvolit právě povídku s názvem Dům. Povídku napsal autor, který nám není bohužel znám, avšak je znám jeho anagram. Tato povídka ve mne vyvolává mnoho smíšených pocitů a jisté důvody k zamyšlení se a nepopírám, že mne velmi nadchla. Jsem rád, že mám tu příležitost, se o ni podělit i s Vámi. Doufám, že se Vám bude nejen líbit, ale že si díky ní uvědomíte některé věci a nebo, že to ve Vás vyvolá takovéto cosi, co málokdo dokáže popsat. Přeji příjemné a dech beroucí čtení.

Dům
Bylo chmurné podvečerní počasí a z šedočerného nebe na zem dopadali kapky studeného deště. Vše se mělo odehrát v odlehlém městečku nedaleko Londýna. Byla to tichá, klidná a podivným dojmem působící ulice. Zvláštní však bylo, že celá ulice byla neobydlená. V každém domu byla tma a lampy, které ulici lemovaly byly také ponořeny v oné temnotě. Až na jednu, která se už také chystala k odchodu a smutně poblikávala. Někde na konci ulice nahlížel chmurnému počasí starý dům, zahalen v oblaku husté mlhy.
Na opačném konci ulice stál muž, celý zahalený v tmavém cestovním plášti. Z jeho kápě vykukovalo několik pramínku mokrých, černých vlasů a studené kapky hustého deště mu odkapávali z pláště.
„Lumos Maxima!“,
pronesl muž polohlasně a z rukávu jeho pláště se postupně vynořilo prudké světlo, které osvětlilo většinu ulice a třetinu jeho tváře, zahalené pod dlouhým límcem. Pomalu se vydal na cestu směrem k právě onomu starému domu. Jeho zelené pronikavé oči, kontrolovali každou část ulice za podpory jasného světla z konce jeho hůlky. Když dorazil k domu, neslyšně a pomalu začal cosi odříkávat. Mlha která obklopovala dům, jako by se roztáhla, dokonce i prudkého deště rázem ubylo. Ve světle, na muže nyní vzhlížely veliké domovní dveře s klepadlem ve tvaru půlměsíce.
„Nox!“,
ozvalo se a pronikavé světlo rázem zaniklo, muž sesunul kápi, prohrábl si promočené vlasy a jedním posunkem ruky otevřel domovní dveře. V momentě, kdy muž vešel se dveře okamžitě zavřeli, mlha pokryla opět celé okolí domu a déšt‘ byl již opět ve svém živlu. Poblikávající lampa zhasla. Muž jenž nyní stál v jakési vstupní hale byl zahalen ve tmě do doby, než začala u dlouhého, točitého schodiště poblikávat lampa na stěně, která nakonec osvítila schodiště a část vstupní síně slabým světlem. V domě vládl chlad a pocit nejistoty. Muž se vydal směrem ke schodišti. Schody nepříjemně vrzali a při každém kroku se muže zmocňoval nepříjemný pocit samoty, která obklopovala celý dům. Když dorazil do patra, dalším posunkem ruky rozhořel pochodně v krátké uličce s několika pokoji. Pochodně nyní jasně ozařovali celé první patro, nejjasnější zář byla však u dveří na konci chodby. Se zaskřípáním dřevěné podlahy po každém jeho kroku se muž vydal na konec chodby. Strčil do dveří pokoje, které se pomalu otevřeli a odhalily vše co pokoj skrýval. Pokoj byl nepochybně nejchladnější částí domu, měl holé šedivé stěny a jedno okno s dřevěnou okenicí, které bylo z části rozbité. Pod oknem byli kousky střepů od kterých se odrážel svit jasného měsíce, který se z nenadání objevil na obloze. Muž váhavě vešel. Pokoj byl úplně prázdný, až na jeden ze čtyř rohů, který zaplňovala velká skříň. Když ji muž otevřel, našel v ní krásné bílé svatební šaty, instinktivně sáhl po ramínku a poté je vyndal na měsíční světlo, aby si je mohl prohlédnout. Byli více než nádherné, ale po bližším prozkoumání muže probodl nůž zděšení a v očích se mu objevilo cosi, co by se dalo popsat jako strach. Ony krásné bílé svatební šaty, byli z větší části pokryty krví, než „štěstím“ ze svatby. Šaty mu proklouzli mezi prsty a pomalu spadli na studenou zem. V jeho žaludku a hlavě se rozlévalo jakési nepříjemné horko a s výrazem plným strachu padl na kolena. Klečel ted‘ mlčky na zkrvácených svatebních šatech, když si toho všimnul. V rohu skříně byla malá, ocelová skříňka se zámkem, avšak bez klíče. Chvíli na ni hleděl, pocit samoty ho už měl plně ve své moci a po tváři se mu začali hrnout slzy. Skříňku vyndal a položil jí před sebe. Se slzami v očích pozoroval část zkrvácených šatů, z rukávu mu pomalu vyklouzla hůlka, kterou namířil na skříňku.
„Cistem Aperio!“,
pokusil se zaburácet, aby zahnal strach a z jeho hůlky vyšlehl bílý záblesk a rozrazil zámeček na skříňce. Skříňka se hned otevřela. Skrývala jakousi fotografii na kterou muž přes zaslzené oči viděl jen ztěžka. Nemotorně si tedy otřel rukávem oči a uchopil fotografii. Byla na ní krásná plavovlasá žena ve svatebních šatech s utrápeným výrazem, která se svíjela v bolestech v kaluži krve. Muž jakoby nedýchal, před očima mu projelo několik vzpomínek a zmocnil se ho nepopsatelný pocit. Umírající žena ve svatebních šatech, na kterých právě klečel byla jeho snoubenka.
„NÉ!“,
vydralo se mu z hrdla a jeho nářek se ještě dlouho odrážel od stěn domu. Mávl hůlkou a všechny dveře se zavřely a všechna světla zhasla. Muž došel k oknu, v pokoji byla úplná tma, jediným zdrojem světla byl měsíc zářící přímo nad domem. Nevědomky si u okna klekl přímo do střepů, které se mu pomalu zabodali do kolen. Opřel se o studenou zed‘ a otočil fotku. Na zadní straně bylo krví napsáno: Miluji Tě. Muž upustil hůlku a její spadnutí se opět rozlehlo po celé místnosti …

Dnes jsou to pouze povídačky o muži, ztracené lásce, utrpení dvou mladých lidí, samotě a nepopsatelných pocitech které obklopovali dům. Muž prý nikdy dům neopustil a doposud není známo jak zemřel. Také se neví, jak se zabila jeho snoubenka, kde se vzala její fotografie a všechno, co nám není pochopitelné. Je to noční můrou všech zamilovaných a všech snoubenců, ale ten podivný pocit se skrývá v každém z nás. Do domu se nikdy nikdo neodvážil vstoupit. Proč? …

LUARTRIE.

Tagy: dům, povídka, příběh

2x Komentováno