Bradavičník

aneb Antonio, sombrero, amigo

Musím se přiznat k hrozné věci – k ozdobě mého obličeje patří v posledních dnech vcelku slušivé pytle na hady. A vůbec celkově vypadám, jako kdyby mne přejel parní válec. Nováčci, ta malá banda uvřeštěnců s bláznivými nápady (především kterak zmrzačit sami sebe), je v tom pro tentokrát nevinně. Pro příčinu toho, proč na sebe každé ráno vyplácám maskovací lektvar v množství, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson, není třeba chodit daleko. Ona příčina se mnou totiž sdílí jednu ložnici.

Elizabeth McCainová, samozvaný kápo kakaového průmyslu v Bradavicích, zástupkyně kapitánky modrých bludišťáků a pravověrná šiřitelka Rowenina odkazu se před rokem vydala na dovolenou do slunného Španělska. Kromě mnoha laciných cetek a slušivých růžových lodiček od el Švu & la Podešve i vážnou kardiovaskulární nemoc; a sice lásku.

Slovem láska, ať to máme pěkně pohromadě, se rozumí stav, kdy člověk zcela utlumí mozkovou aktivitu a přemýšlí výhradně v růžové barvě, a aby toho nebylo málo, za každé druhé slovo přidává „ach!“.

Před osazenstvem modré kolejní místnosti Elizabeth svou nemoc dobře skrývá; o to horší muka zažívají její spolubydlící, konkrétně já.

Výzdoba našeho pokoje se letos skládá ze srdíček, plyšáků a španělských slovíček, jimiž má drahá spolubydlící polepila celý pokoj; prý ve snaze se je naučit.

A kdože je vůbec ten ON, Elizabethina srdce žampion? Ono osudové jméno zní Antonio, amor mio, což jsem ostatně považovala za nadávku, dokud mi Eliz uraženě nevysvětlila, oč jde. O Antoniovi toho vím skutečně mnoho: Že má oči jako samé dno oceánu (písčitá a plná všemožného nepořádku?!), vlasy ala koňská hříva a že je to opravdu el macho romantico. (Dosud jsem nepochopila, kterou nadávku tím Eliz myslela teď). Zkrátka má Antonia plnou hlavu, a to i po téměř rok trvajícím vztahu.

Vypadá to, že Antonio je poblázněn stejně, jako sama Elizabeth. Na konci prázdnin jí totiž nabídl sňatek, z čehož je Havraspárská primuska poněkud rozpačitá a ptá se mne na to pokaždé, když před ní nestačím včas zdrhnout. Elizabeth je schopná o svých srdečních problémech mluvit klidně i celou noc a nezanechává to na ní sebemenší stopy.

Tento článek píši ve tři hodiny a patnáct minut ráno ve vylidněné (díky Roweně!) společenské místnosti a nechávám tak Elizabeth pět kantilény a vzdychat v pokoji samotnou. Třeští mi hlava a ze samého zoufalství jsem si přesunula ležení sem. Říkáte si, že je s podivem, že se o Antoniovi zmiňuji až teď? Inu, to máte tak … zapomněla jsem si přibalit špunty do uší …

Tagy: Elizabeth, láska, zoufalství

2x Komentováno