Z Londýna jsem doteď znala tak nanejvýš Příčnou ulici a její bezprostřední okolí, mudlovský Londýn pro mě ale byl jednou velikou neznámou. Tyto prázdniny jsme se proto společně se svou sestrou pustily do jeho zkoumání.
Mudlovské peníze jsme sehnaly snadno, horší to ale bylo s maskováním. Hábit by byl přespříliš nápadný, proto jsme se daly do prohrabávání skříní s nepoužívaným oblečením, které – jak jsme usoudily – bude dostatečně nenápadné.
Sestra se navlékla do po kotníky dlouhé hnědé sukně s krajkou na konci, duhových žabek klapajících při každém kroku a kostičkovaného trička, přes to celé si přehodila jakýsi lehký plášť křiklavě růžové barvy.
Já jsem si naproti tomu vzala rozevláté kalhoty do zvonu se vzorem psích šlápot, delší citrónově žluté tričko, mikinu s kytičkami a kovbojský klobouk. To k našemu převleku. Dle našeho mínění jsme zapadaly do mudlovského světa naprosto dokonale. Dokonce se po nás i mudlové na ulici otáčeli, což já osobně považuji za velmi dobré znamení a projev našich maskovacích dovedností…
Jak jsme se dočetly v turistické knížce, jednou z nejnavštěvovanějších památek je Tower Bridge a že se tam dostaneme tamější podzemní dráhou. Podzemní dráha, to je vynález, to vám povím! Vlak přesunutý pod zem. Trošku mi to připomínalo ony vozíkové linky u Gringottových. Nejhorší bylo vyznat se v těch všech linkách. To byl boj. Samé přestupy a barvičky, sem tam hlášení a davy lidí. Nevím, proč se všichni cpali do toho samého vlaku, ve kterém jsme jely my dvě. Vždyť se do něj musel vtěsnat snad celý Londýn, tolik tam bylo lidí.
Bloudily jsme tam pod zemí snad celé hodiny, nakonec se nám ale povedlo vylézt z metra a prohlédnout si onu všeobecně oceňovanou památku. První, co mě napadlo, bylo „Most“. Žádné, „Jé, to je nádhera!“, prostě most. Sice měl na stranách takové dvě věžičky, ale jestli můžu soudit, tak Bradavický hrad mě uchvátil mnohem více. Taky má věžičky, možná ne most se věžičkami, ale i tak má jakési … osobní kouzlo. Navíc ty davy mudlů ze všech koutů světa, ty byly až odpudivé. Ještě jsme se probojovaly k Tower of London, tam to nebylo zas až tak špatné, ale holt na Bradavice nic nemá.
Se sestrou jsme se dohodly, že se zajdeme podívat po mudlovských obchodech. Vždy mě fascinovaly ty jejich věcičky, třeba takový ten balónek, co když se s ním hodí o zem, skočí nahoru (má kamarádka tvrdila, že to používají jako vražednou zbraň, Wéna ví, co je na tom pravdy). Zašly jsme do nejbližšího, poměrně velikého hračkářství a vše tam bylo takové … zvláštní. Z obrázků nikdo nepomrkával, všichni byli zmražení jako po zásahu kouzlem Petrificus totalus, vozík ve tvaru koníka nepozdravil každého, kdo prošel kolem, jen tupě zíral dopředu a usmíval se, jako by vypil hektolitry kakaa.
Nejvíce mě ale zaujala jakási chechtající se žížala se svítící hlavou, která po objetí prý začne svítit a ještě má začít hrát jakési operní skladby. Mně se tedy nerozsvítila, ale asi jsem jí k sobě nějak špatně tiskla nebo jsem se jí nelíbila natolik, aby mi zasvítila. Každopádně způsob, jakým se mudlové snaží nahradit hůlky, mi přišel až vtipný. Místo hůlkou si svítit žížalou …
Na závěr našeho amatérského zkoumání Londýna jsme se za klapání žabek mé sestry přesunuly (raději pěšky, do toho podzemního vlaku by žádná z nás už dobrovolně nevlezla) k Big Benu, který v knize zabíral čestné místo na prvním místě v sekci „Památky“. Big Ben nešlo přehlédnout, to byly takové velké hezké hodiny. Nebyly špatné, ale zle mého názoru mají až přílišnou reklamu. Kdyby nebyly v turistické knížce tak vepředu, asi bych se na ně ani nepřišla podívat a hlavně by tam všude nebylo tolik turistů se cvakajícími fotoaparáty.
Big Benem jsme zakončily naše denní putování. Usoudily jsme, že jsme si užily těch jejich aut a davů všudypřítomných turistů až až a že se bez nich i obejdeme. Během následujících pár dní jsme se vydaly ještě na obchůzku do několika dalších obchůdků, ty ale už ani nestojí za to, abych o nich v dalších řádcích tlachala.
30 září, 2009 at 06:42
Tse.. ani k Reyerovým nezajdou. Připište to do knihy hříchů *broukne kamsi za sebe*