Bradavičník

Kdo z Vás, obyvatel Bradavic, byl u jezera, určitě nepřehlédl velkou skupinu nebelvírských lvíčat, shluknutých na břehu. Ti, kteří už jsou na hradě déle a něco o nás, nebelvírských, vědí poznali,  že přišel čas našeho tradičního výletu.

Už chvíli před sedmou hodinou jsme postávali v bahně na břehu jezera.  Snad celá naše kolej se tu sešla, aby se mohla účastnit našeho výletu. Všichni přítomní se porůznu bavili, seznamovali nebo jen tak z dálky pozorovali ostatní. Všechny nás ale zajímala jedna věc a to, kam že to vlastně půjdeme. Toto tajemství nám mělo být brzy odtajněno, ale to by se mezi námi musel vyskytovat i nás kolejní ředitel, který jediný věděl, kam se půjde. Už bylo již dost minut po smluvené sedmé hodině a profesor nikde, ale nikdo tomu nepřikládal nějaký zvláštní význam, neboť jsme se všichni dobře bavili a také proto, že jsou nám dobře známy jeho „občasné“ pozdní příchody.

Po nějaké chvilce se ale přece jen z hradu vynořila postava, která si to mířila přímo k nám. Už zdálky jsme poznali, že rozevlátý hábit a dlouhé vlasy nejsou nikoho jiného, než profesora Goldhaira. Chvíli po něm vyšla z hradu další osoba – profesor Kaily.

Profesor Goldhair prošel chumlem nedočkavých lvíčat a postavil se na molo. Hlouček studentů téměř ztichl. Profesor nás přivítal na výletě, a sliboval nám velmi klidný průběh putování za piknikem. Část prváků se zklamaně ozvala, když se dozvěděli, že se letos nepůjde do Zapovězeného lesa. Místo toho jsme, se zapadajícím sluncem v zádech, odcházeli směrem k bráně z pozemků školy. Cestu nám osvětlovaly pouze pochodně a tak jsme všichni, zatím bezstarostně, následovali modrý plamínek, plápolající nad pravým ramenem profesora Goldhaira. Branou, kterou nám odemkl, jsme vykročili na temnou cestu mezi skalami. Někde po cestě jsme objevili dva zmijozelské, kteří se s námi vydali, ale byli brzy po odhalení posláni zpátky do školy.

Náš průvod procházel lesem, aniž bychom věděli, kam to vlastně míříme. Stále jsme si povídali, že jsme ani nepozorovali, jak dlouho jdeme. Když nám připadalo, že už je kolem moc velká tma, pár z nás rozsvítilo hůlky a pokračovali jsme dál.

Najednou se ale les po stranách cesty ztratil a my jsme se zastavili přes starým plotem, za kterým byla na kopci ještě starší a ještě rozpadlejší chatrč. Byl ten nejstrašidelnější dům v Británii – Chroptící chýše. Nikdo z lvíčat nevypadal, že by tu už někdy stál, jen profesor Goldhair působil dojmem, že přesně ví, kde je a kam má jít. To ještě potvrdil: „Vím, kde se to dá projít, jsou tu vytrhané plaňky,“ řekl a vydal se podél plotu, následován svou kolejí. Nepatrně klepl do plotu a na tom místě se několik planěk uvolnilo a vytvořilo otvor, kterým profesor prolezl a vydal se dál, k chýši. Nebelvírští zůstali stát za plotem a tak už místo postavy kolejního ředitele mohli sledovat pouze modrý plamínek, který se blíží k chýši.

Když jsme se trochu uklidnili, vydali jsme se otvorem v plotě a sledovali modrý plamínek, jež nám pomalu mizel z očí až se docela schoval.

Když jsme se k Chroptící chýši přiblížili, uslyšeli jsme děsivé zvuky – výkřik, skučení a vytí. Zastavili jsme se jako zasažení bleskem. Chvíli jsme jen tak v tichu stáli a přemýšleli, co to bylo a co máme teď dělat. Profesor Kaily se šel podívat za chýši a tak jsme zůstali se svým strachem sami, bez morální podpory dospělých.

V hlavách některých z nás se rozbíhá fantazie, někteří spřádali plány na útěk a“neohrožení“ prváci se rozhodli vydat prozkoumat Chroptící chýši zevnitř. Než se však zvládli jen přiblížit (v tak velkém počtu to jde špatně, stále do sebe vráželi), zvedl se Arzit a s připravenou hůlkou v ruce kráčí za chýši. Když nikdo neslyšel, že by někdo křičel, odvážilo se pár dalších lidí obejít chýši také. Ostatní zůstali stát na místě, občas někdo vyjekl, když se mu cosi neznámého otřelo o nohu. Nakonec se však odhodlala většina a až na pár duší se vydali za modravým světlem za chýši. Tam zůstali chvíli překvapeně stát. Modravé světlo už nevydával plamínek profesora Goldhaira, ale sálalo ze spousty modrých poletujících koulí, které osvětlovaly červeno-zlaté deky, tácy plně jídla, konvice s čajem i kávou, stařičký gramofon s iniciálami R.J.L. a v neposlední řadě také oba profesory, kteří si s úsměvem prohlíželi překvapené tváře lvíčat.

Odvážlivci si posedali na deky, někteří se šli kochat nádherným výhledem na Prasinky a jiní se pustili do jídla. Přitom jsme si vzpomněli na pár lidí, kteří zůstali stát za chýší. „Myslíte, že by přišli, kdybychom zakřičeli?“ zeptal se žertem profesor Goldhair, ale někteří to brali vážně a začali křičet a vřískat. Přestože dosáhli očekávaného výsledku a i poslední studenti přišli, křik měl za následek omráčení člověka. Sicoma, která se rozhodla vybafnout na poslední příchozí, nestačila zareagovat na omračovací kouzlo své “oběti“ Suzanne a svalila se na zem. Suz se snažila Sicomu probrat, ale nakonec pomohlo až kouzlo profesora Goldhaira. Ačkoliv do toho dal trochu více energie Sic vypadala, jako po úrazu elektřinou.

Modrá poletující světla se proměnila na červená a slétla níž, aby zvládla zahřát všechny studenty. Profesor využil toho, že stál, a představil všem bývalou primusku Drusilu Addams a bývalou kapitánku famfrpálového týmu Sicomu Wylson. Obě dvě už sice do naší koleje nepatří, ale přesto si nenechali výlet ujít (za což jsme samozřejmě moc rádi). Zároveň všem představil nové prefekty – Arzita Vitmara a Janie Crucianovou a novou primusku Carlottu Reyer.

Během proslovu však někdo zpozoroval jakousi postavu, procházející za okny Chroptící chýše. Profesoři přišli blíž k chýši a začali s neznámým mluvit. On však nevypadal, že by se chtěl chovat zdvořile a tak není divu, že nakonec skončil pod kouzlem rozbitými dveřmi. Profesor Goldhair ho vytáhl ven z chýše. Neznámý, oblečený v černém hábitu, nevypadal nijak nebezpečně, jen trochu namyšleně. Začal vysvětlovat, že se jmenuje Ezechiel a že tady v chýši pracuje, protože tu má dost klidu. Dostal prý grant od ministerstva a tak tu zkoumá sférické obrazy a metody vizualizace. Profesor Kaily vypadal, že mu věří a po chvíli už spolu oba profesoři a Ezechiel mluvili o věcech, kterým někteří z nás moc nerozuměli. Pak se Ezechiel nabídl, že nám ukáže, co tu vlastně dělá. Zavedl nás do chýše, a začal kouzlit. Nejdříve se objevovaly mlhavé obrazy, ale za chvíli už byly dost ostré.

Postavy scházely po schodišti. V čele šli dva kluci a dívka. Jeden z hochů měl rezavé vlasy a kulhal. Za nimi šlo několik dospělých a jeden vypadal, jako by se spíš vznášel. Dokonce jsme mohli zahlednout i jejich obličeje a pak… náhle se obraz rozplynul.

Slyšela jsem profesora Goldhaira, jak říká, že jsme asi právě viděli legendárního Harryho Pottera. Profesor Kaily se mezitím Ezechiela zeptal, co přesně tedy přesně zkoumá. On mu odpověděl cosi o metodách vizualizace a něco o obraze se zvukem. Někteří z nás vypadali, že opět vůbec neví, o čem je řeč. Ezechiel však mezitím odešel do chodby a začal znovu vyvolávat obrazy.

Nejdříve se objevili dva studenti z Bradavic, potom se ale obraz změnil, postavy zmizely a objevilo se něco nápadně podobného vlkovi pobíhajícím po zadních. Vlk ale také dlouho nevydržel, rozplynul se a na jeho místě se objevila postava v černém, které procházela chodbou. Na chvíli jsme zahlédli i jeho obličej: černý šátek na hlavě zavázaný tak, že vypadal jako pirát, na obličeji měl špičatou bradku a knírek. Postava jako by složila něco na zem, ale pak se rozplynula…

Ezechiel vypadal vyčerpaně, ale zároveň velmi potěšeně ze zájmu tolika lidí. Profesor Goldhair si ale náhle vzpoměl, že by měl studenty dopravit zpět do hradu. Vytáhl z kapsy stříbrnou lžičku a většina lvíčat si povzdechla. Přenášedlo… Když se ho všichni, i když s nechutí, dotkli, pocítili známý nepříjemný pocit a za chvíli se objevili zpátky na břehu jezera. Skoro všichni studenti se posbírali ze země a společně s profesory odešli přes nádvoří zpátky do hradu. Ve vstupní síni se rozdělili a my, všechna lvíčata, jsme zamířili za Buclatou dámou. Ještě dlouho si budeme o tomto „klidném“ výletě vyprávět.

Sleja Valentova

Tagy: Chroptící chýše, kronika, odvaha, piknik, strašidelnost

4x Komentováno