Kromě zlobení, otravování a věčného bloudění po hradě si někteří nováčci najdou čas i na psaní. Rachel Lirrian a Alex Ian Drakov se rozhodli na chvíli si přestat vypichovat oči a reflektovat cestu do Bradavic a zařazovací slavnost.
***
Tento rok jsem začala ve znamení velkých změn. Jeden den jsem normální dívka a ten druhý se dozvídám, že umím čarovat. Dříve, než jsem se stihla z toho šoku vyrovnat, procházím se po Příčné ulici, reálném důkazu kouzelnického světa. Zanedlouho se již loučím s rodiči, které hezkých pár měsíců neuvidím. Jedinou mou útěchou je, že v Bradavicích budu se svou sestrou a všemi skvělými kamarádkami a kamarády.
Dvě hodiny jízdy vlakem byly krátké. V jednu chvíli jsem si čtu a má sova, Madeline, mi sedí na rameni a než jsem se naději, už v ubytovně v Prasinkách sedím a nedočkavě vyhlížím zítřek, ten velký den. Nevím, co mne čeká, ale jsem šťastná. Zřejmě proto, že se mi nikdo nesměje kvůli mému samotářství a přílišné horlivosti ve čtení knížek. Naopak, všichni jsou na mně milí. Snažím se jim to oplácet a doufám, že i když neskončíme ve stejné koleji, budeme se navzájem nadále přátelit.
V podvečer následujícího dne vyrážím i se svou novou kamarádkou a ostatními k jezeru a loďkám. Na jezeře poprvé vidím magická zvířata; gryfa a vodního hada. Nebudu vám lhát, při jejich souboji jsem smrtelně bledá a přeji si být již na hradě. Na břehu jezera poprvé vidím ředitelku mé koleje, slečnu Ayanu Black. Nevypadá příliš přívětivě. Profesorka nás odvádí do hradu a já se stávám svědkyní dramatu mezi panem ředitelem a Moudrým kloboukem. No, pane řediteli, v tomto střetu jasně vyhrává Moudrý klobouk.
V tom všem zmatku mám jednu jistotu: Chci do Havraspáru! Ať je třebas Nebelvír statečný, Mrzimor přátelský a Zmijozel vznešený. Pro mne existuje jen Havraspár. Možná je to tím, že jsem šprt. Zkrátka a dobře, když mne Moudrý klobouk posílá do Havraspáru, je to ta nejšťastnější chvíle v mém životě.
A proto přikládám výzvu: Havraspárští, vyhrajeme pohár? Já se budu snažit. A co vy?
Tímto článkem chci taká poděkovat Lilian Lirrian, Aileen McReins, Barueiny Closenn, Vendee Hayleové, Xyronovi de Blody, Zoře Wolfové, Bakysovi de Lefahr a jiným za přátelství a ochotu.
Rachel Lirrian
***
Když jsem loni v září vyprovázel bráchu Harryho na vlak, tak jsem si uvědomil jednu věc – Dostanu se vůbec do Bradavic? Najednou mě napadlo mnoho otázek typu: Co když se tam nedostaneš? Co uděláš? Jestli se ti to povede, v jaké koleji skončíš? Půjde ti to? A co kolektiv?
Večer se mi honily hlavou různé věci. Tak nějak uplynul celý rok. Psal jsem si s Harrym, a když přijel, čekal jsem jen na narozeniny. A pak to přišlo. Jeden z nejlepších dnů mého života – ráno jsem se probudil, na nočním stolku stála sova a pohoršeně houkala. Na noze měla přivázaný dopis a nohu natahovala ke mně. Odvázal jsem si dopis a sova odletěla. Při prvním pohledu na něj jsem málem vyletěl dva metry vysoko, při druhém pohledu jsem nadšeně zavýsknul. Do dveří vpadnul brácha, ještě rozespalý a rozcuchanější než jindy a navíc v pyžamu a ptal se, co se stalo. Nic jsem neřekl a jen mu mlčky ukázal obálku. Skočil na mě a zmáčknul mě, div že mě nerozmačkal nebo neudusil.
A pak to přišlo: oslava, Příčná ulice a s ní všechno to nakupování… Věčná asistence rodičů a Harryho… No a pak odjezd vlakem a přes jezero.
Nasedli jsme do loděk a vydali se na cestu, ovšem asi v polovině cesty se něco začalo dít. Voda začala podivně bublat. Do té doby jsme všichni strkali ruce do vody a v úplném klidu jsme se nakláněli přes okraj loďek. Když to začalo bublat, všichni se ustrašeně stáhli. Pak se loďky začaly houpat, takže jsme se všichni pochytali jejich okrajů. Naštěstí jsme přes jezero přejeli všichni celí (alespoň doufám).
Pak jsme napochodovali do Velké síně a čekali na zařazování. Byl mezi námi slyšet šepot, jak se všichni usilovně „modlili“ ať se dostanou do té „své“ koleje. A tak studenti pomalu ubývali a ubývali. No a najednou – Alex Ian Drakov! Ne, že bych byl nějaký bojsa, ale byl jsem docela nervní. Posadil jsem se na stoličku a čekal. Pak klobouk vykřiknul Havraspár! Seskočil jsem ze stoličky. A pádil ke svému kolejnímu stolu.
Bylo to tak báječné, tak nervově vypjaté a všichni tak hrozně ukecaní, že až doteď to vidím před očima, jako by to skončilo před pěti minutami. Jsem rád, že jsem tady, jsem rád za nový kolektiv.
Alex Ian Drakov
Redakční úpravy provedla Lucia Lex Liu (a že byly potřeba! :))
Tagy: jezero, nováčci, souboj, zařazování