Bradavičník

Jak jistě víte, tento rok po škole začali kolovat fámy o čisté krvi a podobně a obzvlášt‘ ve Zmijozelu to vřelo. Na toto téma tu je již poměrně dost článků, od článku Odkaz Pána Zla až po Úvahu o Zmijozelu. Ale i tak mi to nedalo a tak jsem zaskočil do našeho archivu ve sklepení s úmyslem, vyhrabat jedno hodně staré číslo Hadího Jazyka. Proč? Pamatuji si, že kdysi dávno, podnikli studenti Zmijozelu menší výpravu s profesorem Lukasem W. Goldhairem za historií rodu Zmijozelů. Přes menší potíže se mi článek podařilo získat, avšak ve značně špatném stavu. Dal sem si tedy tu práci a článek přepsal. Některé věci budou možná malinko nepřesné, ale tu hlavní podstatu to má. Jedná se o popis výpravy, který nám vysvětluje nebo nás nabádá k zamyšlení se, jak to vlastně s tou čistokrevností bylo a je. Doufám, že se Vám bude líbit a že konečně pochopíte, že na čisté krvi rozhodně nezáleží. Autorkou článku je Narciska M. Blanche, bývalá studentka Zmijozelu, které tímto moc děkuji.

Po dotknutí stříbrné lžičky, jenž nám sloužila jako přenášedlo jsme se ocitli na zasněženém svahu pro nás neznámého kopce a ještě k tomu, kdesi v neznámém údolí, jehož jméno jsme se nedozvěděli. Po chvilce, kdy jsme vystoupili na kopec nám pan Lukas osvětlil neobydlené trosky nějakého sídla a tu začal výklad;

,,To co vidíte, je Hadí věž. Tady to je místo, kde po mnoho generací sídlil rod Zmijozelských. Avšak, do té doby, než se v jedné generaci narodil jistý Salazar (Určitě všichni pochopíme, že se jednalo o Salazara Zmijozela). Nic moc o tom nevíme. Popravdě, tu nejspíš ani nebydlel, ale narodil se tu, kdo ví. Rodina Zmijozelských se prý od věků užírala touhou ovládat ostatní. Jenže přitom všem užírání neměli čas to udělat. Když se narodil malý Salazar, jeho otec se nejspíš pohádal s hlavou rodu. Jisté je, že část rodiny, včetně Salazara a jeho rodičů odešla jinam. Do močálovité oblasti mezi Anglií a Walesem, kde se z nám neznámého důvodu usídlili.“

A to byl také další bod našeho výletu. Tentokrát, jsme se objevili na příjezdové cestě k velkému hradu, který se držel na pahorku uprostřed rovinaté krajiny.

,,Nese název Swenson Castle a za posledních tisíc let údajně změnil několikrát jméno i majitele. Což mi připomíná, že nynějšími majiteli jsou mudlové. Na tomto místě živořili Zmijozelští do té doby, než mladý Salazar dospěl. I on sdílel touhy svého rodu o ovládání, moci a manipulaci. A také byl proto schopný něco dělat. Měl obrovskou ctižádost, ale nevysníval si všechny možnosti, on tu ctižádost používal jako motor, který ho hnal dál. Během několika desítek let nashromáždil jmění a soustředil ve svých rukou takový vliv, o jakém se těm Zmijozelským z Hadí věže ani nezdálo.“

Po dalším výkladu, kdy nám všem pomalu začal docházet smysl této výpravy, jsme se podívali ještě na jedno a zároveň poslední místo večera. Nyní jsme stáli v zanedbaném sadu s pozůstatky základů jakéhosi domku, nad Malým Hangletonem.

,,To je takové menší městečko. Kdysi to tu vše patřilo několika generacím po Salazaru Zmijozelovi, kteří stejně jako on šli tvrdě za svým a mnoha dosáhli. Ale pak bohužel začali usínat na vavřínech. Měli jméno, své zásady o mudlech a čistokrevných kouzelnících, touhu po moci, ale o tom všem jen opět mluvili.Tím se také hodně podobali těm Zmijozelům z Hadí věže než Salazarovi, který věděl, že když něco chce, tak pro to musí něco udělat. Jejich bohatství se postupně rozkutálelo až jim nezbylo skoro nic. Poslední záznamy o Salazarových potomcích sahají tak stovku let do minulosti. Byla to jistá rodina Gauntů, dožila tady v chalupě, na pozemku, který jim už vlastně nepatřil. Ještě před smrtí se jejich poslední dědicové oháněli jménem Zmijozel, a jeho erbem, ale naprosto nepochopili, že to co dělalo Salazara Salazarem nebyla nenávist k mudlům, ani vážená rodina, ale jeho schopnost na sobě pracovat a jít za svým cílem. Oni jenom mluvili. Poslední člen rodiny byl jakýsi Morfin Gaunt, který se zbláznil, když přišel o otce a sestru.“

Tagy: historie, úvaha, Zmijozel

2x Komentováno