Bradavičník

Dobře, od slavnostního zařazování uběhl už nějaký ten pátek a psát článek právě o této události, je jako přijít s křížkem po funuse… Ale komu to vadí? Nikomu… Hlavně ne Luc, jinak by mi tenhle článek ani nevydala… No že jo?

(Pozn.: Doufám, že mi ten článek vydá. Potřebuju totiž hotovost… tu poslední jsem utratila za nejnovější kouzelnický parfém nesoucí název Vášeň je kořením života – tak si mě kup a nedělej drahoty. No řekněte, kdo by odolal tak nádhernému názvu?)

Letošní zařazování se od těch starších ničím zvláštním nevyznačovalo. Když pomineme fakt, že naše kočáry jely z Prasinek neuvěřitelně pomalu (měli by zavést tu americkou novinku… drožkový pohon… či drožku pohoň?), takže jsme do síně dorazili až někdy v průběhu prvního kola.

Ještě dodatečně by chtělo vzdát hold klobouku za jeho nádhernou píseň. Nutno podotknout, že alespoň něčím se letošní slavnost lišila. A to počtem předškoláků, kteří se toužili dostat do Havraspáru. Řekla bych, že tolik se jich k nám ještě dostat nechtělo. Mnohým z nich se jejich sen splnil, jiným bohužel ne. Čím si to jen vysvětlit? Asi jsme populární! (Roweno… konečně!)

Po každém kole jsme se pokoušeli početný houf prváků odvést do společenské místnosti, leč ne vždy jsme do ní dorazili ve stejném seskupení, v jakém jsme opouštěli síň. Vždycky se nám jich pár cestou poztrácelo… příště na ně připevníme nějaké to mudlovské udělátko, které stojí hříšné peníze a v konečném důsledku stejně nepracuje tak, jak slibovali výrobci a prapodivné recenze.

Pár dní po zařazování jsme se v koleji rozhodli uspořádat nějakou tu seznamovací párty, abychom prváčkům řekli, kdo je jejich hlavní kápo (samozřejmě tím myslím Kapitánku modrých bludišťáků), jelikož jsme už nějaký ten rok po sobě narazili na to, že to prostě někdo neví (tupouni nejapní). Dokonce se některé starší ročníky tváří, že neznají MĚ! Pche…!

Víc než na seznamovací párty… to u nás vypadalo na muffinový dýchánek s pořádnou dávkou kakaa (málem mě ta hromada muffinů zabila, než jsem je do spolky dotáhla). Tak jsme se jim tedy hezky představili, obnovili kult Roweny a zavedli kult kakaa (přestože z toho jisté exempláře nebyly zrovna odvázané…  Ale pro Rowenu, vždyť je to kakao! Kdo nemůže mít rád kakao?).

A když se většina z nich odebrala se slečnou Black na výzvědy někam-do-pryč… sedla jsem si v pokoji nad štosem lejster, které souvisely se Studentskou radou a mezi sepisováním kde jakých blbostí jsem si uvědomila, že toto je s největší pravděpodobností můj poslední rok v Bradavicích, co by student. Jak jen ten čas utíká.

Vzpomínala jsem na své kamarády, kteří v různé době náš Hrad opustili – Claire, Pretty, Lucille, Karry…. – anebo na ty, kteří přešli mezi bílé tváře – Jane, Jess… – anebo vymizeli úplně – Ashleen, Charlie, Petr, Helen… Je zvláštní, kolik toho člověk v jedné škole za skoro 7 let zažije. Dobrého i méně dobrého.

A nějak tak doufám, že v mém posledním roce na škole Havr opět získá školní pohár. Protože… nač být skromní – jsme holt nejlepší….

*laškovně mrkne na ostatní koleje*

Tagy: Havraspár, primuska, vzpomínky, zařazování

Jeden komentář