Povídka, která sice není z naší dílny, ale která neodmyslitelně patří k Havraspárské historii. A my zkrátka nemůžeme jinak, než ji uveřejnit. Čtěte a kochejte se. A nezapomeňte si přečíst druhý díl!
Původní autor: Lejdynka
Úprava: Pretty&Claire
„To se fakt nemůžu dočkat,“ prohlásila otráveně Pretty, když jí Elizabeth s mírnou škodolibostí v hlase oznámila nejnovější večerní akci profesorky Ayany Black.
„A co se ti zase nezdá, máš snad něco proti poezii?“ přelétl rezavé Claire po tváři úšklebek.
„Tak jako proti poezii ani zas tak moc ne, ale když uvážím, kdo ji bude produkovat, tak …“ Prett se zamračila.
„No jo, my vlastně zapomněli, Pusince nepadl do noty onen umělec …“ Rána polštářem do hlavy Elizabeth připomněla, že v tomto směru není radno Prett provokovat.
„Koukej toho nechat, nebo tě pokoušu!“
„No dobře, tak promiň,“ odvrátila se Elizabeth, aby nebylo vidět, jak se usmívá od ucha k uchu. „Mysli na to, že tě čeká kulturní zážitek, a Draca pusť z hlavy.
„No jo, kdybych to mohla udělat, tak bych byla fakt ráda,“ vzdychla Prett.
„Jenže ona zase bude recitovat něco o lásce a přitom mě celou dobu propalovat pohledem. Já to nesnesu …“
„My tě psychicky podpoříme, Prett,“ poklepala jí na rameno Lucia a sedla si na postel.
„Každopádně tam budeš muset, protože Ayana má jmenný seznamy.“
„Tu bych taky nejradši zabila. Co je to za nápad, zakládat Klub přátel dobré poezie? Kdo by o to měl zájem …“ Pretty nespokojeně bručela.
„Ale já třeba jo,“ řekla mírně Elizabeth.
„Vždyť ty proti tomu vlastně taky nic nemáš, tobě vadí jenom ten Draco.“
„Mistr jasnovidec promluvil. Mohla by ses s ním dát do kupy a předpovědět mi, koho si vezmu,“ vylétlo z Prett, než se vůbec stačila zamyslet nad tím, co říká.
„Podívej, tady nejde o žádný strany, nebo co si myslíš, tak nebuď hned tak napružená,“ namítla poslouchající Claire.
„My za to nemůžeme, že po tobě jede. Prostě na to kašli, užij si nějakou tu báseň a pak můžeš zase vypadnout. Co je na tom, že to recituje zrovna von? Kdyby nebylo jeho, tak bychom místo toho museli na ten blbej trest.“
Pretty vzdychla a pohlédla na skleslou Eliz.
„Promiň, Eli,“ řekla upřímně.
„Já se do tebe nechtěla navážet. Vždyť jsi měla pravdu.“
„Nebude to tak zlý, uvidíš,“ usmála se a mráček z jejího čela zmizel.
„Třeba ti zrovna padne do noty.“
„Tak to se s tebou klidně vsadím že ne. Já básničky o lásce nesnáším.“
„No dobře, když chceš, tak se vsadíme,“ přistoupila na návrh Elizabeth.
„Když vyhraješ, tak … no, třeba půjdu říct Aurellovi, že ho miluju. A když to projedeš, tak dáš pusu Dracovi,“ pokračovala Elizabeth.
„Ježíš, na to zapomeň,“ vyděsila se Prett.
„Takovou koninu teda ne, co kdybych to nakonec fakt prohrála? To už bych se ho nezbavila do konce života … vymysli si něco jinýho, prosím. Cokoli!“ Pretty zamáchala rukama.
Eliz předstírala, že přemýšlí.
„Tak jo,“ řekla po chvilce.
„Když vyhraju já, necháš si udělat tetování.“
„Když mi řekneš, co to je, tak klidně,“ odtušila dívka se světlými vlasy.
„Já ti to povím, až prohraješ,“ přelétl jí přes rty slabý úšklebek.
„Fajn, ale jestli to je jenom krycí jméno nějakýho plánu, jak mě dát dohromady s Dracem, tak ti to nedaruju …“
„Ne, přísahám, že ten s tím nemá nic společnýho. Tentokrát ne.“ Elizabeth se tvářila nevinně.
„To tvý ‚tentokrát‘ je mi nějaký podezřelý, Eliz,“ pohlédla na ni úkosem Prett.
„Nemáš náhodou prsty v něčem, co nevím?“
„Jak tě vůbec může něco takovýho napadnout? Tak teď jsi mě urazila,“ zatvářila se Elizabeth jako nevinnost sama.
„No, já tě znám. Co třeba takový to jak sem potkala Draca na astronomický věži a držel mě tam celou hodinu, aby mi ukázal souhvězdí lásky, který úplnou ‚náhodou‘ zrovna nemohl najít?“
„Tak to slyším prvně,“ zavrtělo tmavovlasé děvče hlavou.
„Vážně, věř mi to.“
„Co mi zbejvá,“ povzdychla si Prett, ale už se usmívala.
„Kdy vlastně začíná ta hloupost ve Velký síni?“
„Asi za dvacet minut, takže bychom měli pohnout, jestli si chceme sednout.“
„Já jdu někam dozadu,“ řekla rezolutně Pretty.
„Fakt nemám náladu na to, aby na mě celou dobu zíral.“
„No dobře, když myslíš, že nebude mít nic jinýho na práci …,“ pokrčila rameny Claire, která se stávající situací v duchu velmi bavila.
Když konečně dorazili do Velké síně, zůstaly stát překvapeně už ve dveřích. Všechny stoly někdo odsunul ke stěnám a vepředu, kde obvykle býval profesorský stůl, stálo velké pódium, potažené červeným sametem. Odtamtud až téměř ke vstupním dveřím bylo rozeseto nespočetně židlí, taburetek a maličkých křesílek pro posluchače. Odhady profesorky Ayany se zdály býti více než optimistické, ale Elizabeth v duchu pochybovala, že dorazí víc jak třetina školy, počítaje v to i učitelský sbor.
Několik studentů již sedělo a tvářilo se značně otráveně. Nejspíš to byli ti, které na tuto kulturní akci nahnala přímo hlava jejich koleje, s pohrůžkou, že u toho, kdo chce v jejím či jeho předmětu projít z OVCÍ, by bylo záhodno se dostavit.
Pretty bez rozmýšlení zamířila k sedátku, umístěnému v rohu místnosti, a s nevrlým výrazem si sedla. Ostatní tři dívky ji následovaly.
Netrvalo dlouho a sál se slušně zaplnil. Vypadalo to, že někteří studenti přišli dokonce i dobrovolně (povinnou účast měly pouze nebelvírská a havraspárská kolej a Lucia koutkem oka zahlédnula Rodrigueze s Thesidou). Pretty nicméně pořád vypadala, jako kdyby jí ulétly včely.
Když paní profesorka Ayana usoudila, že se do přeplněného sálu víc lidí nevejde, zamířila si na hrdlo hůlkou a pronesla nějaké kouzlo. Nikdo z nich nezaslechl jaké, ale když promluvila, poznali, že určitě sloužilo k zesílení hlasu.
„Dámy a pánové, sešli jsme se zde … („To zní jako na pohřbu,“ zašeptala potichu Prett a na rtech jí hrál pobavený úšklebek), abychom si vychutnali nevšední zážitek, který nám během čtyř večerů poskytne několik vybraných studentů. Sice většinou meze v žánru ani autorovi neklademe, ale tentokrát byl výběr omezen pouze na (zelenooká dívka potichounku zaúpěla, už ji viděl, jak rozzářeně pronáší to odporné trojsloví … básně o lásce …) hororový žánr.“
Ve Velkém sále to zašumělo, obecenstvo dávalo najevo překvapení. Tohle tu ještě nebylo …
„Jako první vystoupí student z Havraspáru, Draco Elesar, se svou básní Polednice od jakéhosi neznámého mudlovského autora.“
„Ale ten vůbec nebyl neznámý, paní profesorko,“ namítl světlovlasý mladík.
„Například v takové České Republice patřil ke klasikům.“
Profesorka vypadala, jako kdyby ho nejraději umlčela ještě před začátkem. Nenáviděla totiž, když ji někdo poučoval. A hlavně nevěděla, kde leží Česká Republika. Nakonec si odkašlala. „Pane Elesare, vážím si toho, že máte takové znalosti, ale myslím, že by všichni včetně mě uvítali, kdybyste místo toho raději vystoupil na pódium a začal.“
S těmito slovy kouzlem pozhasínala všechny světla a nechala jen několik malých lampiček v rohu místnosti.
‚Pán‘ tedy vycupital po schůdcích, zaujal rádoby vznešený postoj s jednou rukou dramaticky pozdviženou (držel v ní rozsvícenou hůlku, aby mu bylo vidět do tváře a publikum si tak mohlo vychutnat změny v jeho výrazu) s nohou vysunutou dopředu, začal pochmurným hlasem přednášet: