Bradavičník

Strhující… Dramatické… O život… Napínavé… Akční… Vzrušující… Smrtelně nebezpečné… Dech beroucí… Stále nevíte, o čem mluvím? No tedy, styďte se. Ať vás hanba či Santa Claus profackují. Dnes v časných ranních hodinách (asi od desíti do půl druhé) někteří studenti nasazovali při vánoční soutěži své životy. A jak to celé bylo? Neváhejte a čtěte dál…

Aktualizováno!

Jednoho krásného dne se objevila na nástěnce Šifra mistra Gerhardsena. A pár aktivních lidí ji rozluštilo. Bylo v ní psáno, abychom se dostavili dnes v deset na famfrpálové hřiště, a to z každé koleje dva zástupci. U nás jsem byla demokraticky zvolena já a Marcus T. Melis, z Nebelvíru Kyera Dayns a Tsubaki Millow, ze Zmijozelu Cákel DeLaMoon a Jocelyn Spell. A z Mrzimoru? Tam si asi nenatáhli budík…
Ráno jsme se tedy sešli v tomto hojném počtu šesti lidí na hřišti. Pak na jednom místě začal náhle stoupat dým… A stoupal nahoru. Tak jsme tam přešli a světe div se – čadící čepka. Někdo chytrý (už jsem vážně zapomněla kdo, ale Kyera se samozřejmě nezapomněla připomenout) poznal, že se jedná o přenášedlo. Tak jsme se tedy všichni pochytali na Cákelovo tři (které bylo až příliš podobné slovu jedna…) a propadli se pod zem. Nebo možná nad? Kdo ví…
A zjevili jsme se na malé… Nazvala bych to pasekou, ale bylo to z kamenů. Tak třeba plácek, nebo dvorek. Ale to je v podstatě jedno. Všude okolo čněly ostré skály k nebesům a byla jen jedna cesta, do temné jeskyně. Než jsme stihli odhlasovat, co provedeme, tak ze sluje vyběhl skřítek v zeleném oblečku. Rychle jsme se na jeho příkaz museli poschovávat, až pak nám řekl před čím. Z jeskyně totiž vyběhla sajtna skřítků v černém, kteří prý nemají v lásce Vánoce. Podivíni. Posléze nám náš milý zelený skřítek rozdal půlky holí (moc užitečné). A ať prý jdeme do jeskyně najít ty druhé polovice. Ještě nás varoval, že pokud potkáme „ty zlé černé skřítky“, tak že z nás udělají žáby. A puf – byl pryč.
My dobrodruzi jsme se tedy statečně vypravili dovnitř jeskyně. Uvnitř sněžilo a nefungovaly hůlky. Chodby byly naštěstí osvětleny pochodněmi. Polohole u sebe měli ti starší z dvojic. Na první křižovatce jsme se rozdělili; já jsem šla s Marcusem naší cestou. Překážka, která na nás čekala, byla hluboká propast… Příliš hluboká, než aby se do ní dalo skočit, příliš široká, než aby se dala obejít, a příliš dlouhá, než aby se dala přeskočit. Ale díky padajícímu sněhu byl vidět neviditelný most, který přes ni vedl. Nasadila jsem tedy svůj život a přešla ho jako první. Život mi Merlindík zůstal. Když lávku přecházel Marcus, tak se s ním začala kymácet. Statečně ale ten zbytek skočil a – dramatická pauza – přežil. Na nebelvírské čekala zeď. Obě dívčiny jí musely projít, ale zvládly to bez problémů. I když jim to šlo velice pomalu a ztěžka. Při průchodem zdí však zaslechly křik, v kterém okamžitě poznali Joc, a mladší Tsub se o svou kamarádku začala strachovat. Horší to tedy bylo se zmijozelskými. Též měli na cestě velikou rokli. Ale dala se přeskákat po ledových plotnách. Což přineslo první oběť. Joc se při skoku smýkla noha a s křikem zahučela dolů… Pohřeb je v sobotu. Cynický Cákel se tím ale nenechal nijak rozhodit. Oplácal si boty pískem, trochu si ho nabral i na cestu a každou plotnu nejdříve posypal a až pak na ni skočil.

Všichni, až na Joc, jsme se sešli na další křižovatce. Louče začaly pohasínat… A byla stále větší tma… Dál vytrvale sněžilo… Mrzli jsme… Vidět bylo jen jedno světýlko na konci chodby… A tak jsme se tam statečně vypravili (ne, vážně jsme se nebáli).
Světlo vycházelo z velkého sálu, kde pracovali „černí“ skřítci. Ničili tam dárky, potforáci. A na opačném konci síně, na šest metrů vysoké skále, byly vidět druhé polovice holí. Počali jsme tedy rokovat, jak se tam dostane. Většině z nás se nechtělo být žábami, ani mrtvými horolezci. Cákel nás stále štengroval, ať jdeme se skřítky vyjednávat, ať se tváříme, že jim dáme naše půlky holí a tak podobně. Než jsme se dohodli, tak se počaly ozývat kroky z druhého konce chodby. Skřeti šli po nás… Byli stále blíž a blíž… Jejich hlasy sílily… Vzdálenost mezi námi a nimi se zmenšovala…
Dramatická pauza číslo dva.
A tak jsme statečně vběhli do sálu. Já a Marcus jsme šli levou stranou, Cákel, Kyera a Tsubaki tou druhou. Můj spolukolejník se asi po dvou vteřinách stal žábou, moc pěkný skokan zelený. Má osobnost se hrdinně schovala za nejbližší skalní výčnělek. Cákel chvíli utíkal, pak ale začal vykřikovat svoje hesla, ve snaze se skřítkům zavděčit. Přilákal tím tedy veškerou pozornost na svou skupinku. Kyera se stala žábou č. 2, kterou vzala její spolukolejnice. A já? Tou dobou už jsem dávno byla nahoře, protože mi naštěstí nikdo nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. Bystří skřítkové si mě nakonec přece jenom všimli, ale až když jsem měla obě půlky hole. Stačilo je jen spojit a puf – byla jsem zpět na hřišti.
Cákel a Tsubaki tu ještě nějakou chvíli statečně bojovali, házeli šutry, uskakovali za kameny. A skřítci po nich metali kouzla… Právě když Cákel nadával malým skřítkům, dostala se Tsubaki nepozorovaně kousek od holí. Kyera se ale proměnila zpět v člověka. V tom tam ještě Cákel stačil hodit rybičku na zem, aby se vyhnul skřítkům, kteří byli všude. A útočili. Tím pádem mu Nebelvírská hůl vyletěla z ruky někam do vzduchu. Jelikož už Kyera byla proměněna zpět na člověka, neváhala a skočila pro hůl do vzduchu. Na zemi udělala pár kotrmelců, ale hůl držela pevně v rukou. Po chvíli se Cákel stihl seškrábnout ze země a už se řítil k holím nedaleko něj. Skřítci ovšem již byli nedaleko studentů a ti se snažili rychle pospojovat hole do sebe.
Nakonec už byli skřítci jen na dosah ruky od nich a – dramatická pauza číslo tři – naši hrdinové se přemístili. Ocitli se na famfrpálovém hřišti, kde únavou popadali jak hrušky.
Tam už jsme se sešli i s první obětí – Jocelyn. A také s panem profesorem Gerhardsenem. Ten rozhodl, že jsme vyhráli všichni, protože každá kolej, až na zaspavší žluté, měla svou hůl vcelku. Všichni, co jsme se dostali nakonec, jsme postoupili do „finále“. Tím byla už celkem jednoduchá hádanka. Já jsem ji uhádla nejdřív, Cákel hnedka se mnou a Kyera… Mnom, asi neměla tak úplně svůj den. A ta nejmladší Tsubaki jen stála a nechápavě valila bulvy. Jde vidět, že do Havraspáru by ty dvě určitě nepatřily, což i sami potvrdili.

Tím naše dobrodružství skončilo. Už zbývalo jenom si pečlivě uschovat hole, aby je náhodou profesor nechtěl zpět.

Sepsala: Kiara Krover, Kyera Dayns a Tsubaki Millow

Tagy: duch vánoc

5x Komentováno