V jídelně se vyskytuje poslední dobou velice často námi „oblíbené“ želé. Opravdu je to kvůli tomu, že náš milovaný ředitel Michael Y. Lobber zapomněl podepsat nějaký formulář ohledně zásobování? Bylo to omylem? Ne!
Vánoce a oslavy nového roku jsou za námi. Už dávno jsme vystřízlivěli z prázdninového opojení dávkou domácích úkolů. Už dávno nám v uších necinkají rolničky, ale řeči profesorů. Avšak přes tyto pochmurné okolnosti není důvodu klopit smutně hlavu. Pomalu se k nám blíží čas lásky. Vystydlé čaje v konvicích vystřídají nápoje lásky a duchové budou mít na chodbách konkurenci v podobě poletujících amorků. Všemi milovaný svátek svatého Valentýna stojí za dveřmi – odkud přišel a co nám přinese do Bradavic?
Šíří se zvěsti, že hrad napadli zlí duchové a démoni. Co je roznítilo tak, že nás napadají? Může za to naše chování v hradu? Mstí se nám jeho pradávní obyvatelé, protože se chováme nevhodně k našemu propůjčenému příbytku? Nebo se duchové nudí a pro jejich pobavení, nám dělají různé neplechy? Či za to můžou mladí vtipálci a jejich kanadské žertíky?
Nemálo studentů je poslední dobou tichých. Nejspíše se bojí, dalších nástrah hradu. Co si pro nás přichystá příště?
Už je to celý měsíc, co jsem byla naposled někde čmuchat. Možná jste si i začínali myslet, že jsem toho nechala a někteří si dokonce i oddychli. Ale kdepak! Já jen číhala na vhodnou příležitost k proniknutí do dalšího nebelvírského pokojíčku…
Ale nejdřív tady mám pravidelné ohlédnutí za minulým dílem. Jak se už stalo pravidlem, zase mě chtěl někdo zabít. Nebo přinejmenším utlouct novinami. Tentokrát to byla Rox, která se nejdřív tvářila rozlíceně, potom namyšleně a pak si vymyslela soutěž Miss Bradavice. Zřejmě chtěla dokázat, že je opravdu tou největší krasavicí v celých Bradavicích. No, pokud se taková soutěž někdy uskuteční, nepochybuju o tom, kdo to vyhraje. Naopak druhá minulá oběť, Aileen, se nejspíš tak styděla za nepořádek ve svém pokoji, že z něj raději ani nevylezla. Aspoň jsem ji teda za celý ten měsíc nepotkala.
No ale zpátky k dnešnímu pokoji. Dlouho jsem se rozmýšlela, ke komu se vplížím tentokrát. Nakonec los padl na slečny Kyeru Dayns a Katalínu Wolf. A důvod? Vypadají obě tak nevinně, že mě napadlo, že to není jen tak, a že se v jejich pokoji musí skrývat nějaké to šokující překvapení. A tak jsem se vydala to tajemství odhalit.
Nedávno jsem si po výuce kráčela chodbami Bradavic a pomalu mířila na večeři. A snad díky obrazové soutěži jsem pozorněji sledovala obrazy, které jsem míjela. V Bradavicích je obrovské množství obrazů a portrétů. Rozhodla jsem se, že se s některým z nich seznámím blíže. První pokus byl neúspěšný: baba s bradavicí na mne ječela že ji ruším, pak ječela, že mlčím, načež se rozhulákala, že od ní odcházím a že takoví jsou všichni, že ji opouští, chuděrku starou … O pár kroků dále (no dobře – tolik kroků, abych byla bezpečně mimo doslech té babizny) jsem konečně spatřila obraz, se kterým jsem nakonec sepsala následující rozhovor.
Říká se „Co oči nevidí, to srdce nebolí“. Ale co mají říkat ti druzí, kteří se připletou do rány? Občas je praktické mít přesnou mušku..
Jak jistě všichni víte, i letos naši školu neminul nával nováčků, mezi které se mohu zařadit i já sám. A aby si nepřipadali méněcenní, tak jsem se rozhodl, že některé z nich vyzpovídám z jejich zážitků, dojmů a pocitů po prvním půlroce na škole. Číst dál…
Z Velké síně a ze všech prostor hradu zmizely vánoční ozdoby – jasný důkaz toho, že vánoční klid už je definitivně za námi. My ubozí studenti se opět už několik dní pachtíme s úkoly a profesoři se zase několik dní pachtí s opravou našich výtvorů. Vše jakoby se znovu ponořilo do spánku studijního stereotypu. To je však jen klamný a velice povrchní pohled. Když se kolem sebe pozorněji rozhlédnete, zjistíte, že u nás v Bradavicích se stále něco děje.
Každý rok se nějací najdou. V lepším případě zadají úkoly bez toho, aby se namáhali s jejich hodnocením, v horším případě zadají první hodinu a pak už o nich v životě neuslyšíte. Bohužel se zdá, že profesoři tak nějak cítí povinnost mezi sebou takovéto exempláře pěstovat. Protože kolik takových jeden rok vyhodíte, tolik nových se další rok najde. Jde snad o nějakou úkolovou alergii, která se bez zábran přenáší profesorským sborem?