Bradavičník

Nedávno jsem si po výuce kráčela chodbami Bradavic a pomalu mířila na večeři. A snad díky obrazové soutěži jsem pozorněji sledovala obrazy, které jsem míjela. V Bradavicích je obrovské množství obrazů a portrétů. Rozhodla jsem se, že se s některým z nich seznámím blíže. První pokus byl neúspěšný: baba s bradavicí na mne ječela že ji ruším, pak ječela, že mlčím, načež se rozhulákala, že od ní odcházím a že takoví jsou všichni, že ji opouští, chuděrku starou … O pár kroků dále (no dobře – tolik kroků, abych byla bezpečně mimo doslech té babizny) jsem konečně spatřila obraz, se kterým jsem nakonec sepsala následující rozhovor.

Přibližně uprostřed dlouhého schodiště, které ustí v druhém patře poblíž školních nástěnek, lze nalézt čtvercový obraz v jednoduchém dřevěném rámu. Velikostí příliš nepřečuhuje. Na světle modrém pozadí, které značí nebe, je vykreslena postava mladého kudrnatého muže, vznášejícího se na koštěti. Famfrpálový dres dokazuje, že jde o hráče famfrpálu. Rudý hábit se stříbrným sekáčkem na maso jasně odkazuje na klub Wigtownských tuláků. Představil se mi jako Bernard Clark. Na nabídku krátkého rozhovoru mi ochotně přikývl.

Dres a koště naznačují Vaši famfrpálovou kariéru. Mohl by jste nám k tomu říci něco blížšího?

No.. máte pravdu, hraju za Tuláky na chytačském postu. Zlatonku jsem vlastně chytal už ve škole a po skončení školy jsem famfrpál neopustil. Dostal jsem se k Tulákům, za který jsem hrál tři roky než byl vytvořen tento portrét. Kterej je mimochodem jen důsledek takové sázky.

Jaké sázky?

No s kamarádama v týmu jsme se vsadili o to, jestli dokážu bejt celej den zticha. Já jsem takovej ukecanej, víte a někdy jsem jim tím docela lezl na nervy. Kluci se vsadili, že když to zvládnu, nechají mi vymalovat portrét u profesionálního malíře. Jak vidíte, zvládl jsem to..

A co by se stalo, kdyby ne?

Kdybych prohrál, musel bych chodit celej den oblečenej jako ženská. Dokonce prý i s líčením. (smích)

Čím to, že je tento portrét pověšen právě zde, v Bradavicích?

Studoval jsem tu. Bradavicím jsem vděčnej za to, že jsem se ve famfrpálu vůbec dostal tak daleko. A když jsem vystudoval, rád jsem na ně vzpomínal. Bylo to mé přání, aby mi pověsili portrét sem.

Máte nějaké zajímavé vzpomínky na čas strávený zde?

Ale jistě, to snad každej kdo studoval v Bradavicích. Jednou jsem vypustil hrabáka do kabinetu profesora, kterýho jsem neměl v oblibě a on mne také ne. Strhla se okolo toho docela zajímavá aférka a pohrozili mi vyhazovem z kolejního týmu. Nakonec jsem se z toho vykroutil, jen jsem musel dva tejdny chodit kydat hnůj do školních skleníků.

V jaké koleji jste vlastně studoval?

V Mrzimoru… Má rodina se mnou asi byla spokojená, protože tam skončili všichni členové naší famílie. A já jsem tam byl taky spokojený. Mrzimor, to byl můj druhej domov.

Vraťme se ještě k framfrpálové tématice. Mohl by jste nám povědět něco bližšího o koštěti, na kterém sedíte?

To je Nimbus Tisíc sedm set. Pro Vás možná hodně zastaralej model, ale v mý době to byla novinka a každej chtěl mít právě toto koště. Jsem šťastnej, že ho nechali namalovat na portrét se mnou, měl jsem ho moc rád.

Prozradil byste čtenářům Bradavičníku který kouzelnický malíř Vás namaloval?

Ale jistě.. byl to jistej Gordon Hatt. Zpočátku se naší žádosti divil, ale pak na celou legraci přistoupil a pokusil se o co nejvěrnější zachycení. Měl opravdu mysl pro humor, když mne maloval, vyprávěl mi kopu zábavnejch historek.

Než se rozloučíme, vzkázal byste něco čtenářům Bradavičníku?

Hmm.. no snad jedině.. ten hrabák Vám za ten hnůj nestojí. Vymyslete si něco lepšího.

Tagy: famfrpál, Hogwarts, Mrzimor, obrazy, rozhovory

2x Komentováno