Jednoho dne k večeru jsem si jen tak seděla v síni a div sebou nesekla leknutím, když se za mými zády objevil George Andy Root, hradní duch. Salazar ví proč, dostala jsem velkou chuť pustit se opět do napsání nějakého pestrého článku, konkrétně rozhovoru a přítomnost pana Roota byla přímo vybízející ke konání. Chytla jsem po dlouhé době do ruky pergamen s brkem a pustila se do zpovídání tohoto obyvatele hradu, který se tímto stal prvním duchem, o němž jsem kdy psala.
Ráda bych nejprve začala původem a životem před Vaším skonáním. Můžete našim čtenářům něco málo prozradit z vaší minulosti?
Dobrá, dobrá. Narodil jsem se roku 1896 v Coventry. Pocházím tedy z Anglie, konkrétně z mudlovské rodiny. Ovšem měl jsem to štěstí a měl jsem kouzelnické nadání. Vystudoval jsem zdejší bradavickou školu, ale můj prospěch… znáte to. Poté, i když bylo mým snem stát se školníkem zde na škole, pracoval jsem na ministerstvu na oddělení pro údržbu. Bohužel jsem se školníkem nikdy nestal ani následující roky, poněvadž jsem zahynul.
To je mi líto. Omlouvám se, zda se vás teď nějak dotknu, ale určitě by nás všechny zajímalo, jak jste zemřel.
Víte, když se na to dívám zpětně, bylo to i docela komické. Pracoval jsem totiž na ministerstvu pro kouzelnickou údržbu, jak už jsem pravil. V tom období, když jsem tam pracoval, se nám zbláznily záclony. Občas se to prostě stává, že se vám zcvoknou, a právě já jsem byl zavolán do kabinetu vedoucího kouzelnických her a sportů, že by s tím závěsem potřebovali něco udělat.
Byl jsem v úklidu jednička, povolali mě vždycky, když mě potřebovali, měl jsem tu práci rád. Tudíž jsem neváhal, šel do té kanceláře a prohlédl si ony záclony. Vypadaly úplně normálně, jakoby jim nic nebylo. Tak jsem do nich šťouchl hůlkou, což jsem neměl dělat. V tu chvíli se mě záclony zmocnily a než jsem stihl zavolat o pomoc nebo se alespoň bránit, tak už byl konec…Nějaký neřád je asi začaroval. Kdo ví na koho to bylo přichystané.
Netušila jsem, co taková obyčejná věc dokáže někdy způsobit.
Je mi líto, co se vám stalo, pane.
Však už jsou to nějaká léta Kate. Dnes jsem rád, že se mohu pohybovat zde po hradě. Sice často zapomínám na to, že vám už nijak nepomůžu a že jsem vlastně k ničemu…
To vůbec neříkejte, pane. Nemůžete za to, co vám kdo způsobil. Navíc, jsme vděčni za jakoukoli přítomnou duši. Tím se dostávám k další otázce.
Jak jste se dostal na náš hrad?
No tak tohle souvisí s tím, že já zde studoval a že mým snem bylo zde vždy pracovat. Měl jsem svou práci na ministerstvu rád, to ano, ale sem mě to táhlo vždycky více. Pomáhat dětičkám a ták.
V jaké koleji jste zde studoval?
Studoval jsem v Mrzimoru, úžasná kolej.
Jste zde spokojen?
Dá se říct, že ano, ale ptát se ducha na spokojenost… to je trochu pofiderní, slečno.
Omlouvám se, pane.
Máte nějaké rozepře s některými vašimi kolegy duchy, co jsou zde na hradě? Nebo naopak s někým výborné vztahy?
To máte asi tak, slečno. Já se s ostatními duchy moc nebavím. A dělá to tak spousta duchů. Občas si uspořádáme duší večírek a pokecáme co „život“ a tak, ale povětšinou se jen zdravíme. To je asi tak všechno. Třeba jestli znáte ducha Augustu, tak ta se nebaví ani s živými tvory. Věčně všechny ignoruje. Zvláštní duchna…
A poslední otázečka, co byste rád vzkázal našim čtenářům?
Uch, tohle po mě nechtějte. Já se děsím už jen toho, že budu v novinách. Možná, ať si užívají život.
Nebojte se, není čeho. Můžete být jen poctěn – jste první duch, o němž se bude psát. Každopádně vám děkuji za váš čas i za vaše slova. Na viděnou.
Vůbec nemáte zač, slečno. Nashledanou.
Určitě jste si všichni všimli, že pan Root není jediný hradní duch, který se u nás objevil. Doufám, že se ke všem těmto skvělým stvořením budete chovat s úctou stejně tak jako oni k nám.
Brzy na viděnou, Kate McRadcliffová.