Jako každou středu se pár nebelvíráků sešlo ve Velké věži na čtení. Všichni jsme ale tušili, že tohle bude jiné než ty předešlé.
Posedávali jsme na polštářích a křeslech a netrpělivě čekali na Lukase, který slíbil, že se ukáže. Po půl hodině netrpělivého čekání se s hlasitým funěním konečně ukázal. S rošťáckýma jiskřičkami v očích nám pověděl, že napsal jistému panu Ezechielovi a že mu odpověděl, že nás bude čekat ve Věži obrazů. Všichni jsme na něj nechápavě civěli a on nám vysvětli, že Věž obrazů je věž iluzí a že se nachází v severním Irsku. Pak vytáhl z kapsy lžičku a my se jí chytli.
Doletěli jsme do nepříliš pěkného počasí. Bylo tam vlhko, dost chladno a mrholilo. Pár desítek metrů opodál se pyšnila svou krásou polorozpadlá věž, do které jsme měli namířeno.
Došli jsme až k ní a Lukas nás varoval, že tam můžeme spatřit mnoho prapodivných výjevů, dokonce i mrtvé. Celí nedočkaví jsme se tedy nahrnuli dovnitř. Čekala na nás kruhová místnost posetá sloupy a uprostřed místnosti byla na podstavci snad socha s reliéfem.
Pomalu jsme si prohlíželi místnost, až Janie šlápla na jeden kámen a ten se vysunul asi pár palců nad zem. Kolem kamene se sešli Janie, Lotka a Lukas a uvažovali co s ním. Pak se Lukas rozhodl a chytl kámen oběma rukama a snažil se ho z té země vyndat. Ať se ale snažil sebevíc kámen se nepohnul ani o píď. Lotka navrhla aby se na kámen šláplo a tak taky udělala, ale ani to nepomohlo. Pak nastoupila Janie s Wingardium Leviosa. Kouzlo sice zabralo jak mělo, ale ten kámen byl tak těžký, že ho nedokázala vytáhnout. Lotka jí tedy pomohla se svým Wingardium Leviosa, ale kámen ze země nechtěl. Tak pomohl i Lukas a Michael.
Mezi tím jsem já zkoumala reliéf a zjistila, že to jsou dva do sebe vložené kruhy. Vindict s Amandou zkoumali sloupy. Tam si Vin všiml, že na každém sloupu je písmenko abecedy. Když přiběhl k reliéfu, našel je tam taky.
Pak jsme se všichni začali soustředit na kámen, který teď byl pár stop nad zemí. Ti čtyři se ho snažili ze všech sil posunout tak, aby nespadnul zpět do díry. Na pomoc jim přispěchala Grace a i já jsem se po dlouhém uvažování přidala. Nečekala jsem ale, že ten kámen bude tak těžký. Hůlka se mi zakomíhala v ruce a vypadla na zem. Zkusila jsem to znovu a to už jsem ustála. Tři prvňáčci se o to pokusili taky, ale jim se kouzlo jaksi nepovedlo. Zažili pocit katapultu, neboť je síla kamene odrazila a oni letěli vzduchem pryč od nás. Janie se za nimi otočila a v tu chvíli nám kámen spadl. Naštěstí byl již od díry ze které jsme ho vytáhli vzdálený a tak dopadl s hlasitým zaduněním na zem.
My jsem se vyčerpáni svalili na zem a ani jsme nezpozorovali, že z díry vyjíždí jakýsi pultík. Vin, který se rychle otřepal si ho všimnul jako první a vydal se k němu. Byly na něm taktéž písmenka abecedy a jedno velké tlačítko uprostřed.
Vin dostal skvělý nápad. Říkal, že kdybychom tam napsali nějaké slovo mohly bychom pokročit. Otázkou bylo však jaké slovo. Někdo navrhl, že by tam možná bylo dobré napsat jméno Ezechiel, protože on nás navedl sem.
Tak jsme tedy začali pátrat po vhodných písmenkách na sloupech.
Lukas namačkal všechna písmenka jako správné kamínky a postupně se vreliéfu začaly dít divné věci. Začal se točit a Lukasem zadaná písmenka se v něm ukazovala. Jak tam bylo osm znaků stiskl Lukas povědomě velké tlačítko uprostřed pultíku a objevil se i poslední znak.
V reliéfu rotovala jakási modrá „tekutina“. Nikdo jsme nevěděli co máme dělat. Pak mě napadlo, že by to mohla být nějaká brána. Lukas mě vzal za slovo, vkročil do ní a v tu ránu zmizel. Naskákali jsme za ním, vážně se mi tam nechtělo, ale zůstat taky ne a tak jsem taky prolezla. Lotka šla za mnou jako poslední.
Objevili jsme se v malém pokojíčku kde za stolem seděl Ezechiel. Pověděl nám příběh o pokladu i o sobě a my se šťastně přenášedlem přenesli zpět do hradu.
Layla Cattweh
Tagy: iluze, kronika, Lukas W. Goldhair, Nebelvír