Bradavičník

Bydlet ve věži je krásná věc, obzvláště pro bonzáka. To si takhle vykloníte hlavu z okna, abyste zkoukli, co je nového … a nestačíte valit bulvy. Už to víte taky? Že ne? No to je ale chyba, vážení! Tak já vám to tedy povím, ale za vypadané oči neručím. Tak pozor …

… Rodriguez se bude vdávat.

Že to zní krajně podezřele? Ale dejte pokoj, lásce se nemá bránit, přece! Beru tedy do ruky kakao (ne, nejsem závislá, je prostě dobré a já bez něj nemůžu být!) … a svěřím vám příběh o něco málo pravděpodobnější.

Nevím, jestli už jsem se vám někdy svěřila s tím, jaké je Elizabeth ranní ptáče. Vyletí z postele ještě před zazvoněním budíku, roztáhne záclony a zašveholí: „Je krásný den, vstávej!“ No nevím, kde k tomu přišla. Ráno je přece moc světla, normální člověk nemá sílu vstát na první zazvonění budíku (nebo první sloku Vstávej, semínko, holala! v podání naší úžasné primusky) … a hlavně je vždycky nějaká nekřesťanská hodina, ve kterou by slušný člověk prostě nikdy nevstal. Ale to Elizabeth zřejmě nevadí.To ráno prolétla pokojem jako uragán a už v 6.20 stepovala u vchodu do věže, abych s ní šla na brzkou snídani. Rozespalá, neučesaná a jasně deklarujíce, co si o celém nápadu myslím, jsem byla víceméně proti své vůli odtažena do kuchyně. A tam na nás čekal šok. Kakao nebylo! Tedy, mě to došlo asi tak po deseti minutách, během kterých mne Elizabeth odtáhla zase zpátky do věže a hysterickým řevem zburcovala půlku kolejky (děcka si musela myslet, že snad hoří).

Pohled na Elizabeth bez kakaa je vskutku groteskní. Povětšinou chodí dokola, dokolečka, dokola … dokud se jí nezatočí hlava a ona sebou někde nešvihne. Toho dne skončila s hlavou v krbu. Alespoň má hezčí účes. Ale co je nejhorší, bez kakaa se u ní projevují její agresivní sklony. Už nezpívá, ale vyje. Nekontrolovatelně vybuchuje. Dělá v pokoji nepořádek. Tedy, abych byla přesná, dělá nepořádek v mém organizovaném nepořádku, což nesnáším. Zkrátka a dobře, s Elizabeth bez kakaa není k vydržení.

Nepomohla ani čokoládová kobliha, kterou jsem jí zacpala pusu cestou na dvouhodinovku lektvarů (pravda, na chvíli přestala výt). A co bylo horší, cítila jsem, jak se nedostatek kakaa začíná podepisovat i na mě. Ruce se mi začaly klepat, tváře zelenat (považte, mě, modré prefektce!) … a tak nějak se stalo, že jsem místo lektvaru lásky uvařila něco, co téměř odešlo naproti slečně Nightingale se slovy: „Tady mě máš!“

Cestou z lektvarů jsem však zpozorovala zarážející fakt: nikdo jiný krom mě a Elizabeth zřejmě abstinenčními příznaky netrpěl. Dokonce se zdálo, že je vše v absolutním pořádku. A když jsem potkala ve druhém patře rozesmátou Bellu, nedalo mi to, abych se nezeptala: „Bello, bylo dneska ráno v síni kakao?“

„No jistěže ano, proč by nebylo?“ odpověděla mi zaraženě a vzápětí odhopsala pryč. A mě došla celá krutá pravda. Musím si pořídit špunty do uší. A pánev. A nebát se primusku zneškodit jedním docela nevinným kouzlem. Pro dobro všech!

Ráda bych vám závěrem popřála nějaké to hezké léto a napsala pár řádků o tom, že se uvidíme zase v září a že se na vás budeme těšit … jenže mi dochází inkoust. Takže se mějte jak chcete a těšit se na vás nejspíš nebudeme. Leda byste nám donesli kakao.

Tagy: kakao, primuska

6x Komentováno