Bradavičník

Nedávno naše společenská místnost přivítala mezi svými temnými zdmi starého přítele našeho drahého kolejního, jistého Lodewijka Coos van Schouttena, jakéhosi ‚odborníka‘ na přestávky. Jinými slovy – ctěná návštěva z ministerstva. Jako každé úterý, i tentokrát se konal diskuzní večer. Vše začalo celkem nevinně vstupem výše zmíněného muže v doprovodu znuděného Primuse Lucase A. Laurieho. Nikdo z nás neměl ani tušení, co bude následovat.

Nejprve musím poznamenat, že napsat smysluplný článek, hodící se svou kvalitou do kdejakého bulváru, o tomto zážitku je asi nemožné. Už jen proto, že Lodewijkův (jindy jistě velice zajímavý) monolog byl plný citoslovců, za které by se nemusely stydět ani děti v mateřské škole a přidušených zvuků ozývajících se snad ze všech studenty obsazených křesel kolem upovídaného starce. To bylo snad poprvé, co si ani pan Laurie nevěděl rady, což je v jeho případě téměř nemožné. Po půl hodině TOHOTO se ukázala slečna Renawalti. Všichni doufali, že nás přišla vysvobodit ze spárů blábolajícího důchodce. – Marně. Stačila minuta plná „éhmm, hem, eéek, ko-ko a bubu“ a už byla ztracená i slečna profesorka.

Co jsme si ze setkání odnesli? Možná zkušenost do života – k práci na ministerstvu stačí umět opravdu jen pár slov, mluvit úplné nesmysly a pamatovat si říkanky z dětství. A co dodat na závěr? Snad jen blábolům zdar a … „Deset, dvacet, třicet, narodil se prcek. Prcková šla pro vodu, chytla prcka za nohu. Prcek křičí huhuhu, chytají mě za nohu!“

Tagy: blábol, diskuze, návštěva, Primus, Zmijozel

Jeden komentář