Bradavičník

Se začátkem školního roku nám začala také nová famfrpálová sezóna. Naše úžasná kapitánka Suzanne Bellow se bohužel rozhodla, že svůj čas namísto famfrpálu zasvětí raději knihovně, a tak jsme museli zvolit alternativní řešení. Rozhodli jsme se, že si zvolíme náhradníka alias Levou nohu. A volba padla na vskutku povolanou osobu, totiž na mě. Sotva jsem setřela slzu dojetí ze svého zvolení, uspořádala jsem první a hned také druhý výběrový trénink. A zde jsou mé první dojmy…

První trénink jsem stanovila na tuto středu odpoledne. Sraz byl jako vždy na nádvoří. Když jsem přišla, postávalo bokem v hloučku několik natěšených lvíčat, většinou druháků, kteří využili možnosti dostat se poprvé do týmu. Rozhodla jsem se počkat pár minut na případné opozdilce, ale po chvíli jsem zjistila, že těch pět prcků (kromě jednoho trochu odrostlejšího a jednoho více odrostlejšího) bude celý můj dnešní tým. S rezignovaným povzdechem jsem zavelela k postupu na hřiště.

Po vstupu na hřiště jsem chvíli myslela, že mě šálí zrak. Ve vzduchu se vesele proháněl tým žloutenek v čele s Gerhardsenem. Zatímco v noci tento profesor prohání naši paní knihovnici, ve dne pro změnu prohání s koštětem své žluté svěřence. No každopádně stačil jeden pohled na naši lví smečku, a všichni žlutí, i se slavným Gerhardsenem, se se sklopenými hlavami pakovali z hřiště. Hned se mi zase o něco zvedlo sebevědomí…

Poté, co mi všichni přítomní, jako tradičně, nahlásili jméno, o jaký post se chtějí ucházet a počet roků létání, všichni povinně absolvovali krátkou rozcvičku a dvě kolečka kolem hřiště na rozlétání. Pak jsem jim rozdělila úkoly a sledovala, jak si vedou. A vedli si následovně:

Michael Swift – tento druhák se ucházel o místo střelce, i když nebyl ještě úplně rozhodnutý. Jeho výkon byl na jeho věk celkem ucházející, akorát musí ještě zapracovat na stabilitě na koštěti. S takovou při větším větru spadne dolů jako hruška. Jinak se jevil jako snaživý střelec, i když se mu nepovedlo prostřelit obruč.

Billie L. Rego – náš starý známý multitalent Billie. Loni se hlásil hned na tři posty, letos ovšem očividně zmoudřel, a zapsal si jen dva. A to sice brankáře a chytače. A jelikož je to jediný (a musím přiznat, že i lehce talentem líznutý) brankář, který se mi přihlásil, tak si bude muset na místo chytače zase nechat zajít chuť. Ovšem pořád by měl zapracovat na té svojí zbrklosti.

Eleanora Suzan Lis – tato slečna se do týmu hlásila poprvé a i ona se nemohla rozhodnout mezi chytačem a střelcem. Během tréninku se ukázalo, že v ní asi něco opravdu je, protože se jí povedlo jak překonat našeho udatného brankáře, tak i na konci tréninku chytit zlatonku. Vypadá to, že jí zůstane místo chytače. Na druhou stranu i jí dělá problémy občasná zbrklost, ale věřím, že se to časem srovná.

Peter de Rosen – jediný, kdo byl na obou tréninkách. Přihlásil se na místo odrážeče, a ač je v týmu poprvé, zanechal ve mně celkem příjemný dojem. Hned ze začátku jsem mu řekla, že jestli přežijeme nálety potlouku, bude mít u mě malé plus. A bylo vidět, že se opravdu snažil. Důkaz budiž to, že vznikl tenhle článek…
V druhém tréninku ovšem zdá se změnil taktiku, a před potloukem měl tendenci spíš prchat. No myslím, že tato taktika by se mu při zápase až tak úplně nevyplatila…

Amanda Anne Pearson – druhačka, další, kdo se nejdřív nemohl rozhodnout, jestli chce být chytač nebo střelec. Nakonec se ukázalo, že druhá možnost bude pro ni asi lepší. I ona dokázala prostřelit Billieho (tak nevím, jestli je to způsobeno talentem střelců, nebo netalentem brankáře) a celkově se dost snažila. Snad už ani nemá cenu zmiňovat zbrklost, která postihla skoro všechny.

Druhý trénink se konal v pátek. Když jsem společně s naší drahou primuskou, šéfredaktorkou, Čuníkem a pravděpodobně mou Pravou rukou Rejerovou dorazily na nádvoří, čekali tam na nás jen dva adepti. Teda v podstatě jeden… teda jedna. Druhý byl znovu Peter de Rosen, který mi nejspíš svůj oslnivý talent toužil předvést hned dvakrát. Tentokrát nám v tréninku, který byl pravda v hodně komorní sestavě, nic nepřekáželo a tak sotva jsme dorazili na hřiště, mohli jsme se zvesela pustit do práce.

Tsubaki Millow – tato opravdu drobounká druhačka byla nejdřív rozhodnutá, že se bude ucházet o místo odrážeče. To se mi jí naštěstí podařilo rozmluvit, protože s její postavou by proti potloukům moc šancí neměla. Tak nakonec souhlasila, že si vyzkouší roli střelce. To jí poměrně šlo, s jistotou chytala přihrávky z dálky i z menší dálky, ale jakmile jsem na ni vystřelila prudce z blízka, málem s šokem sletěla z koštěte. No bude muset ještě trochu zapracovat na stabilitě a zbrklosti. Obruče sice neprostřelila (nyní to opravdu bylo kvalitou brankáře, na jehož místo jsem se tentokrát pasovala výjimečně já), ale jinak z ní mám docela dobrý dojem. Pravděpodobně na ni ovšem letos zbude místo náhradníka.

Carlotta Reyer – a to nejlepší nakonec. Naše stará známá požíračka koláčků opět prokázala své výjimečné odrážečské kvality, takže si své místo samozřejmě již po několikáté za sebou udržela. A ještě nám i prokázala kvality chytačské, když se jí podařilo zcela nečekaně chytit zlatonku. Nebudu raději zmiňovat, že to bylo až poté, co jsem jí poradila, ať si místo zlatonky představí koláček…

Tak to by byl výčet všech zájemců. Jsem ráda, že se mi letos podařilo složit kompletní tým včetně jednoho náhradníka, i když se přiznám, že jsem čekala daleko větší účast. Ale tak aspoň něco…

Tagy: famfrpál, Nebelvír

Jeden komentář