Bradavičník

Říká se, že život jde dál a že časem se vše zahojí. Jsou ale rány, na které je i sám mastičkář Čas krátký a tak už napořád zůstanou citlivé a nezhojené. Tou ránou je nedávná smrt nejlepšího kolejního ředitele Nebelvíru a toho nejcnostnějšího muže, kterého jste mohli v životě poznat.

Říkáte si, proč tento článek píše zrovna ona? Po zahajovací slavnosti je všem určitě jasné že i když už nejsem studentkou Nebelvírské koleje a zatím nejsem ani její kolejní ředitelkou, stále se k této koleji hlásím a vždycky budu. Proto já.

Další otázkou, která vám vyvstává na mysli je, proč jim trvalo tak dlouho, než se k tomu vyjádřili? Celý Nebelvír truchlí. I mně trvalo velice dlouho, než jsem se k něčemu rozhoupala a pořád si nejsem svým jednáním jistá. Tohle není jednoduché po nikoho z řad červených a vlastně pro nikoho, komu Lukas W. Goldhair zkřížil cestu.

A poslední otázkou, kterou si kladete, je – Co se vlastně stalo? Několik červených by vám na tuhle otázku odpovědět dokázalo, včetně mě. Ale kdo z nich by se o tom chtěl bavit a svěřovat s neomalenými zvědavci? Já tedy ne. Ale část kréda na zdi Nebelvírské společenské místnosti hlásá odvahu překonávat se. A tak se i já zkusím zase jednou překonat.

Mnoho z vás zaznamenalo, že Nebelvírští často pořádali různé výpravy za dobrodružstvím. Ať už to bylo vysvobozování duší nebo hledání pokladů. I předchozí rok měli červení plné ruce práce s vyřešením záhady. Když už vše bylo jasné, bylo potřeba učinit jediné. Vyrazit na poslední výpravu do spletitého jeskynního bludiště plného nástrah a získat to, co jim po právu patřilo. Tato výprava připadla na pozdní odpoledne jednoho z posledních srpnových dnů. Nikdo z přítomných přitom netušil, že nejen že budou vystaveni takovému nebezpečí, jakému v průběhu výpravy byli, ale ani že budou svědky tak strašné události.

Nebudu vám vyprávět celý průběh „dobrodružství“, kterého jsme se účastnili ani proč jsme se ho účastnili. Zaprvé do toho nikomu nic není a za druhé by to vystačilo na sepsání knihy. Přeskočím rovnou na konec, kdy jsme si naivně mysleli, že jsme konečně získali to, pro co jsme si přišli, vše zabalíme, najdeme pana Goldhaira a půjdeme zase domů (na samém začátku jeskyní se kolejní ředitel ztratil a my byli nuceni pokračovat bez něj). Ovšem jakoby toho nebylo málo, konečně jsme se setkali se strážcem jeskyně, o kterém jsme se během výpravy párkrát doslechli. Tvorem, který nevěstil nic jiného než smrt všech, kteří si troufli vstoupit do jeho jeskyní. A tím tvorem skutečně nemyslím draka nebo jiná stvoření, která znáte z hodin Péče o kouzelné tvory.

Vybavujete si článek Zmijozelských, kde připomínali ředitelem zmíněnou příčinu smrti? “Početná zranění ze souboje“. Nikdo neví, co Lukas W. Goldhair podnikal zatímco my ostatní jsme procházeli jeskyněmi a ani jak se k nám dostal, ale najednou tam byl a byl tam, aby svým svěřencům zachránil život neohlížejíc se na ten svůj. A přesně to se mu podařilo.

Všichni se shodnou, že Lukas Weasley Goldhair byl poslední, kdo si zasloužil zemřít v tak nízkém věku. Pravdou však zůstává, že zemřel v boji a se ctí. V nesobeckém boji o záchranu životů lidí, na kterých mu záleželo. A lidí, kterým záleželo na něm a budou Lukase W. Goldhaira, nejlepšího a nejcnostnějšího kolejního ředitele Nebelvíru navždy nosit ve svých srdcích.

Drusila Addams

Tagy: Lukas W. Goldhair, Nebelvír

3x Komentováno