Byl krásný podzimní den a já si jen tak lelkovala ve Velké síni. Kochala jsem se její krásnou a meditovala nad tím, jak úžasný rok mne čeká. Jak si užiji přednášek profesora Binnse a jak budu svádět lítý boj s profesorem „mám vozíček a mladou manželku – kdo má víc?!“. Avšak mé blažené rozjímání narušil šramot, na tu dobu poněkud nezvyklý. A nebyla jsem sama, koho zaujal. Profesorka Drusila Adams se okamžitě vydala po stopách toho vyrušení, a nebyla bych to já, abych se nepřidala. Protože jak o mě říká naše prefektka Marci: „Tahle slečna je u všeho, co se šustne“.
Ale zpět k věci. Ve vstupní síni jsem zahlédla muže a ženu. Oba vypadali vcelku mladě, ale byli oděni v černém a v jejich tvářích byla čitelná velká bolest. Žena vypadala skoro jako nějaké éterická bytost, tak křehce na mne působila. Třeba to byla nějaká víla nebo elfa. Toho jsem se bohužel nedošpiónila. Oproti tomu ten mladý muž mi prostě někoho připomínal, zejména jeho zrzavou bradkou a zlatavými pačesy padajícími někam k ramenům. Dvojici doprovázel skřítek, který vypadal tak sklesle oproti skřítkům, které mám čest znáti.
Trojice neznámých se bez zaváhání vydala napříč vstupní síní. Neznámá dáma se tu rozhlížela, jakoby jí byl náš hrad dobře známý. Po chvilce pozorování jsem i uzřela cíl jejich putování. Byla to PRACOVNA PROF. GOLDHAIRA.
Má maličkost tiše vyčkávala v zákrytu slečny profesorky Drusily, co se bude dít dál. Ta však neváhala a vydala se za neznámými persónami do pracovny. Opatrně a velmi nenápadně, řekněme až po anglicku, jsem se plížila za profesorkou. A zatímco ona se vrhla do útrob pracovny, já jsem se zastavila před pracovnou a opatrně nakoukla dovnitř.
Moje očka spatřila pracovnu v takovém stavu, v jakém ji pan profesor opustil. Knihy byly naskládány v prosklených knihovnách a snad byly i roztřízeny. Naproti dveřím stál majestátný stůl s ještě majestátnějším výhledem z okna, přímo na Zapovězený les. Když jsem sebrala odvahu a postoupila kapičku blíže a očkama brousila po pracovně, do očka mi padla pověstná tapisérie s erbem nebelvírské koleje. Ta tam snad vidí, co hrad hradem stojí. A vedle vchodu jsem si povšimla malého stolku s jedinou osamocenou usušenou růží. Kdo ví, kdo ji tam zanechal. Co však přišlo mým očkům dosti nezvyklé, byly kufry a krabice. Kde se jen mohly vzít v zamčené pracovně? Že by si je sem nechal ještě poslat sám pan profesor?
Pár se smutně rozhlížel po profesorově pracovně, jen skřítek kamsi zmizel mému špiónskému očku. Avšak brzy se našel. Ukrýval se za tapisérií, čímž i odhalil vstup do profesorova příbytku, nikdy by mne nenapadlo za ní hledat vchod. „Pojď, musíme balit,“ řekl mladý muž, jakmile spatřil skřítkovo počínání. A bylo to jasné! Neznámý lidé jsou rodinou pana profesora.
Z mého rozjímání o profesorově rodině mne kapku vyrušila slečna profesorka, neb oslovila pár. Nemohu říci, jak se tvářila, ale její hlas nezněl zrovna přívětivě. Otázala se páru, co tam jako hodlají provádět. Avšak hned jak spatřila tváře, věděla zřejmě, o koho jde, teda na rozdíl ode mne. Já jsem neměla tucha. Žena požádala slečnu profesorku, zda jim pomůže a pohlédla na ni takovým strašně smutným pohledem, který jsem viděla jen jednou v životě a raději bych to již nechtěla opakovat. Moje zvědavost byla na vážkách, zda zůstati nebo zanechat profesorku a neznámý pár v profesorově pracovně, ale nakonec zvítězila a já poočku a pooušku sledovala dění.
Podle neznámé ženy si prý pan profesor přál, aby si jeho knihy rozebrali lidé, nebo aby byly ponechány ve školní knihovně. Byla by to nádhera moci si přečíst všechny ty knihy o dějinách, ty cestopisy či knihy o nebezpečných tvorech. To bych se hned přestěhovala do knihovny a jen četla a četla. Moje slastné rozjímání o čase tráveným nad profesorovými knihami mi trochu zhatila ona neznámá paní. „Knihy mají rády vlastního majitele… čím starší jsou, tím raději mají svůj klid.“
Z vedlejší místnosti se zatím linul zvuk drnkání na kytaru, kterou po chvíli přerušil zvuk prasklé struny. Během toho se v pracovně několikrát zjevil skřítek s truhlicemi plných nejrůznějších věciček a též s velmi zajímavou věcičkou. Byla jí krychlová truhlička z tmavého dřeva a stříbrným kováním. Hned mi v hlavince započal proces koumání, copak to tak může být za truhličku. Příchod mladého muže ale přerušil proud mých myšlenek, když slečně profesorce nabídl profesorovo koště, prý vyrobené přímo na zakázku. Tedy, nedostala by jej slečna profesorka, ale nebelvírský mančaft. Jen si nejsem jista, zda některý z červených bude mít odvahu se na něm proletět.
Ale zpět k truhličce. Mladá paní po ní přejela ručkou a truhlička se otevřela a z jejích útrob se linula jemná stříbromodrá záře. Nato mladý muž pronesl:“bratrova myslánka“. Páni, myslánka. Nikdy jsem žádnou z blízka neviděla. Trochu jsem si posteskla, že mi celá situace nedovoluje vřítit se dovnitř a dožadovat se ukojení mé zvědavosti. Ale nějaké ty zajímavosti jsem přece jen ukořistila. Mladá dáma vzala do ruky jednu fiolku a pak se otázala, zda tu máme studenta jménem Rodriguez. A to mé modré ušiška zbystřily neb krom našeho Roda, tu přec jiný není. Slečna profesorka jí přikývla a potvrdila, že tu je jeden student jménem Rodrigueze Crillons. No zkrátím to náš Rodík dostane jistou památku na pana profesora.
Dalším, kdo od pana profesora dostal něco na památku byla sama profesora Adams. Je to rudý hábit se zlatým lemováním a velkou zlatou výšivkou lva ve skoku, na zádech. Prý jich měl pan profesor více, ale již je daroval jisté Pollush von Uberwald a Timotimu Arbatonovi. Kdo jsou tito dva, netuším, ale aspoň budu mít další důvod ke špinění. Hábity nechal prý pan profesor udělat již v době jeho nástupu na pozici ředitele nebelvírské koleje.
Pár návštěvníků se naposledy rozhlédl po pracovně a než odešel, mladá paní vzala usušenou růži stojící ve váze nedaleko ode mne. A to bylo vše. Krom nábytku a knih do knihovny už tu nezbylo příliš věcí, které by připomínaly velkého Lukase W. Goldhaira, hrdinu, který zachránil několik studentek před jistou smrtí a sám za to zaplatil životem (alespoň jsem to tak slyšela). Ale pro nás všechny je pan Goldhair natolik spojen s Bradavicemi, že jej čas od času uvidíme na chodbách, jak dohlíží na své Nebelvírské a hrdě je vede do dalšího boje.
22 února, 2010 at 17:12
Super článek, Maro. Krásně napsaný, jako vždycky ^^
22 února, 2010 at 21:56
Tak to si Teri nejsem jistá, ještě jsem ho chtěla překopat, ale informovanost je nutná 🙂