Bradavičník

Při bloudění hradem jsem narazila na místnost, o které jsem neměla ani páru, že tam je. Nevšimla bych si jí, nebýt té zvláštní pomalé hudby, co se z ní linula. Snad to byla nějaká Mozartova skladba, nebo něco na ten způsob. Bylo to divné. Nic takové jsem na hradě ještě nezaslechla. A tak mě přirozeně zvědavost nepustila dál. Musela jsem alespoň nakouknout do záhadné místnosti s ještě záhadnější hudbou.

Tak jsem se tedy dala na věc. Jasně, měla jsem výčitky svědomí a dětská zvědavost je těžký bojovník.

Přiblížila jsem se ke dveřím a položila na ně ucho. Hudba zesílila. Už nebylo pochyb, linula se vážně z těchto dveří. Přikrčila jsem se a velice pomaloučku jsou dvířka malinko pootevřela. Jen jsem se tiše modlila, aby školník odváděl svou prácí dobře. A odvedl. Ani jedno zaúpění, nic. Dveře se otevřely úplně tiše. I naše Buclatka vrže a tyhle nic. Přišlo mi to podezřelé, ale bádání jsem nechala na později a raději se přikrčila ke škvírce.

Málem jsem spadla na zadek ohromením. Jsem ráda, že jsem ty dveře neotevřela úplně, nebo bych se na těch nohách vážně neudržela.

Ze zdi na mě mával obrovský růžovobílý transparent. Na něm bylo velkým zlatým písmem napsán text „KLUB ROZKOŠNÝCH LVÍČAT“. Vážně, nekecám. A vedle do očí bijícího názvu klubu visela baletní sukýnka. Pod transparentem byla zrcadlová stěna a v ní byly odrazy pěti postaviček. Namáčkla jsem obličej co nejblíže k mezeře mezi dveřmi, snažíc se rozeznat co je to za šašky.

Když se mi konečně podařilo rozeznat dané osoby, už jsem se na nohou vážně nedokázala udržet a na ten zadek jsem nakonec spadla. Naštěstí se mi nějak podařilo zavřít dveře, protože jinak by musely slyšet ten rámus, co udělalo brnění, co jsem svou nemotorností porazila. Chvilku jsem ještě poslouchala, jestli něco neuslyším z taneční místnosti. Naštěstí jsem neslyšela nic. Osůbky byly zabrané do nacvičování baletu až po uši.

Zhluboka dýchám. Snažím se z hlavy vytěsnit obrázek čtyř tančících dívek v baletních sukýnkách. Bylo by to celkem normální, jen kdyby ty dívky nebyly z Nebelvíru. Jen kdyby to nebyly ty nejvyšší. Jen kdyby se tam před zrcadly netančily na špičkách Carlotta Reyer, Janie Crucianová, Sleja Valentova a Grace R. Silvergrass. Vím ,že mi nevěříte a když vám řeknu ještě něco, budete mě pokládat za blázna. U starého gramofonu, který vydával ten zvláštní zvuk nestál nikdo jiný než sám Arzit Vitmar.

Vím, že mě považujete za blázna. Už i já někdy uvažuji jestli to nebyl jen výplod mé fantazie, ale zatím, nezdravý rozum vyhrává.

Tagy: balet, Nebelvír, prefektka, primuska, tajemství

5x Komentováno