Ptáte se jistě, o čem to mluvím. Jistě mnoho z vás četlo příspěvek o nutnosti šetřit pergameny, který k nám dorazil z míst nejvyšších, tedy přímo z Ministersva. Pominu úvahy o recyklaci a soustředím se jen na – pro nás pilné studenty – životně důležitou věc… Pergameny počínaje. Ano, chápu, že se musí šetřit, že jich spotřebujeme hromady, že se s nimi někdy plýtvá (na vlaštovky kupříkladu, ale co by to bylo za školu bez vlaštovek!) a tak dále a podobně. Takže jsem si začala počítat, kolik jich spotřebuju. No vážení, brzy jsem to vzdala…
Začneme samotnými úkoly. Jistě by mi jako omluvu pro neodevzdání úkolu kdokoli z profesorů neuznal tohle: „Pane profesore, já jsem nemohla napsat úkol, jelikož máme šetřit pergameny.“ Možná by mě stálo i trest či strhnuté body. Navíc já neodevzdávám první, co sesmolím. Mnohdy úkoly přepisuju, opravuju, měním, a to se samozřejmě projeví nejen na spotřebě pergamenů, ale i inkoustu. Ať se snažím, jak chci, prostě se mi zásoby ztenčí. Takže úkoly často píšu nanečisto do mudlovského bloku, koupeného za vlastní galeonky. No fuj, to jsem neměla říkat! Ještě se toho někdo nahoře chytne a co potom?! No nic… odevzdám jednu hromadu úkolů a pustím se do dalších, pohledem přitom sleduju menšící se zásobu a stydím se.
Ale to není vše – máme tu soutěže. Pominu ty, kde se maluje, ty jdou mimo mě. Ale třeba ty šifrované mě stály kromě nervů i další z tenčící se zásoby psacích potřeb. S povzdechem dopisuju řešení soutěže, příběh ke konci už píšu maličkými písmenky, abych se s tím vešla na arch a nemusela načínat nový. Chudák profesor, který to bude luštit.
Odevzdám soutěž a vzpomenu si, že mám sepsat ještě cosi pro naši Luciu nebo Is. No bezva, vezmu si poslední pergamen a s nešťastným výrazem píšu to, co jsem slíbila napsat. Písmenka jsou podobná bleškám. Luc mě asi zadupe do země. Radši jí to pošlu sovou, abych se vyhnula inzultaci, a zcela vyčerpaná se vydám do síně na večeři.
Po dobré večeři – skřítkové na nás zatím Merlinu dík nešetří – musím navštívit jednu malou místnost. K čertu se šetřením, sem to tahat nebudu.
Po příchodu do své ložnice se rozhodnu sepsat hlášení o stavu šetření. A ono není na co to napsat, kupodivu. Co teď? Naštvaně vytrhnu cár papíru ze svého bloku, mimochodem už jich taky moc nemám, a začnu spisovat…
A dostanu nápad, když šetřit, tak odshora. Ministerstvem počínaje… a některými profesory konče. Když se odbourají některé ty psané příkazy, zákazy, nařízení, zřízení, omezí se různé oběžníky a podobné vymyšlenosti… tak toho ušetříme, že nebudeme vědět, co s tím. A zbude i na vlaštovky.
Pro Bradavičník Marci Mosetová
Tagy: ministerstvo, pergamen, šetření