Stále po nás chtějí, abychom něco napsali do Bradavičníku. Že odměna nás nemine. Na peníze slyší skoro každý, a tak si řekne, že něco sepíše, někde něco vyčmuchá a dostane peníze skoro za nic. Ale zdání klame.
Rozhodli jsme se tedy napsat článek čistě pro peníze. Sedneme k pergamenu, namočíme brk do inkoustu a… a najednou nevíme, o čem psát. Zážitek nemáme, když jdeme po chodbách, tak narážíme do zdí, ztratili jsme naslouchátko a prostě absolutně nevnímáme. O čem tedy psát? Něco si vymyslet, splašit cestopisy po dědečkovi, nebo si začít hrát na špióna a šmírovat spolužáky, dokud nevyvedou nějakou nepředloženost, o které se dá psát do novin? No, v podstatě ano. Ještě by se tam dalo zahrnout nesmyslné psaní o čem psát do školy.
Dobře, téma jsme si našli. Teď už jen rozhodnout o nadpise a o tom, jak začneme. Říkáme si, hračka, tak namočíme znovu brk do inkoustu (než jsme vymysleli téma, všechen inkoust z brku okapal na stůl) a… a zase je tu problém. Zjišťujeme, že to zas taková hračka není a my se vrhneme do dalšího přemýšlení. Tentokrát nad nadpisem a úvodem. Vždy, když něco vymyslíme, přestane se nám to líbit, kus pergamenu, který jsme popsali, odtrhneme a zahodíme. Ať už do koše nebo ne. Nakonec se nám už jeden nadpis líbí, máme sepsaný i úvod, tak můžeme začít s hlavní náplní článku.
Takže si do třetice namočíme brk do inkoustu (možná počtvrté, záleží na tom, kolik jsme těch nadpisů a úvodů napsali) a začneme konečně psát. To už tak náročné není, nejsme přece žádné hloupé děti, ne?
Dostali jsme se konečně na konec článku a celý rozjaření dojdeme za kolejním šéfredaktorem, aby otiskl náš článek v Bradavičníku. Jenže tady zase narazíme (většinou, a když ne, tak stejně se tam najde něco na vytknutí). Redaktor najde v článek kupu chyb, další hromadu nesrovnalostí, se kterou se bude muset vypořádat a ověřit, něco přeškrtá a pak kouzlem vyčistí. Pak když si to čteme, zjistíme, že z našeho článku zůstala jen kostra. Ale co, sice nám trvalo takovou dobu, abychom něco sesmolili, a i když je ten článek úplně jiný, peníze nakonec dorazí. A to vždycky uchlácholí. Ale do dalšího článku se stejně nepustíme.
Tak to chodí. Můj článek byl skoro dokonalý, skoro … Jen doufám, že vás tento článek neodradí od psaní. Peněz je stále málo a přece je nenecháme těm zazobaným šéfredaktorům. Takže lidi pište, ať si máte za co kupovat potřeby do vaší oblíbené školy. Bradavičník vaše články uvítá.
Jestli se vám zdá, že je tento článek reklama na Bradavičník, tak pro vás máme dobrou zprávu, opravdu se vám to jen zdá.
S přáním hezkého dne zvláštní havraspárský dopisovatel Marcus T. Melis.