Bradavičník

&

Možná si říkáte, že jste tohle už někde četli. A nespletete se ani když budete tvrdit, že je to ona vypracovaná soutěž, která nedávno byla uzavřená profesorem Alvarézem. Nějak už nás bil do očí stav novin ohledně vcelku nezajímavých informací o profesorech a tudíž jsme se rozhodly publikovat naší práci i zde. Taky zejména proto, že to není lecjaké vypracování soutěže, ale fakt, který by neměl být přehlížen. Navíc se to týká i naší školy. Nejsme jediní věrní fanouškové. Takže, těm kdo to ještě nečetl nebo vůbec netuší, že nějaká taková soutěž probíhala, přejeme příjemné počtení.

KULT KOTLÍKOVÝCH KEKSÍKŮ

Leckdo si pod kotlíkovým keksíkem představí obyčejnou čajovou sušenku s čokoládovými kousky a její skvělou chuť. Ovšem některé bystré osoby ví, že pod tímto nenápadným názvem se skrývá mnohem více. Dnes už se stal kult Kotlíkových keksíků všeobecnou a jasnou věcí. Ale o co vlastně jde?

Základní složka víry v Kotlíkové keksíky spočívá v tom, že lidé/kouzelníci věří už jen v existenci oněch Kotlíkových keksíků. Ale to nestačí, lidé/kouzelníci také věří, že Kotlíkové keksíky jsou nejlepší čajové sušenky v celém vesmíru. A vůbec.. že Kotlíkové keksíky jsou nejlepší jídlo v celé existenci všeho.

Kdo věří v tyhle tři věci, musí zákonitě věřit i v to, že Kotlíkové keksíky nejsou jen tak obyčejným jídlem, ale že jsou NĚCO víc. Že v sobě mají zázračnou sílu, která je nad člověkem/kouzelníkem. Je mimo naše pochopení, ale vnímáme ji. Důležitým poznatkem je to, že tato zázračná síla je jen pozitivní. A přímo negativní síly pohlcuje a ničí. Lidé/kouzelníci nakloněni víře v keksíky nechodí do kostela a ani se nemodlí k misce naplněné sušenkami. Prostě a jednoduše věří, že existují. Ale o podrobnostech až později, teď se podíváme na to, jak vznikly a jak vznikla víra k nim.

Stručný původ:

První známky po výrobě keksíků sahají už do prvního století po Merlinovi z Persie (nyní mudlovský Írán). Ta patřila mezi první země, kde se vyráběl cukr, což je základ pro výrobu cukrovinek. Tenkrát se jim ještě neříkalo přímo „keksíky“, ale pochází odtud první snahy o výrobu sušenek velmi podobné dnešním keksíkům. Z té doby také existuje legenda vypovídající o zázračnosti těchto čajových sušenek.

Kdysi před divokými časy za ještě divočejšími časy existoval pomalu se tvořící stát dnes zvaná Perská říše. Tu dával dohromady moudrý vládce Kýros II. Veliký. Byl velice energický a měl velice slušné vychování. Vedl mnoho dobyvatelských válek a zakládal si na dobré politice, která měla panovat v jeho zemi.

Jako ještě mladý, když se vracel z válčené vřavy, projížděl spolu se svou armádou starou vesnicí. Byla zchátralá a téměř bez života. Jediný živý tvorové byly mouchy, dotěrný hmyz a sem tam zabloudivší zpěvavý pták. Ovšem ještě jedna živá osoba obývala vesnici. Byla to stará vesničanka. Ležela u jedné zchátralé chatrče, sotva dýchala. Když viděla živé duše projíždět vesnicí, zvedla ruce a ze všech svých sil volala, aby jí daly vodu. Vojáci se jí vysmáli a chtěli jí dorazit, ale mladý král slezl z koně a namířil si to ke stařeně. Dal jí napít ze své nádoby na vodu a opláchl jí obličej. Když viděl v jakém je žalostném stavu, došel pro své nejsytější jídlo, co u sebe měli – malé kulaté sušenky plné cukru. I ty dal stařeně, aby je snědla. To jí postavilo na nohy, ale i tak byla velice vyčerpaná. Byla poblouzněná, stále něco mumlala. Král nevěděl, jestli přežije, ale dal poručit, aby stařenu vzali sebou. Když dorazili do tábora, dal král stařenu na to nejpohodlnější místo, aby se uzdravila. Nevěděl proč to dělá, ale něco mu říkalo, že takhle je to správně.

Druhý den na tom stařena byla opravdu špatně. Vypadalo to, že dalšího dne se nedožije. Chtěla vidět krále, a tak pro něj zavolali. Král k ní přišel a sednul si vedle ní na její lůžko. Stařena nic neříkala, jen se na něj usmála a vložila mu do ruky napůl rozdrobenou sušenku. Král nevěděl, co s ní, proto se díval tázavě na stařenu. „Sněz to,“ řekla mu. Zavřela oči a už je nikdy neotevřela.

V pramenech se uvádí, že sušenku snědl a cítil podivnou radost a smíření, ale jinak nic. Po jednou na stařenu úplně zapomněl. Ale my na něho nikdy. Víme, že byl dobrý a spravedlivý král a učíme se o něm ještě dnes v dějinách čar a kouzel. Také vychází najevo, že stařena byla mocná kouzelnice a že vložila právě do těchto sušenek onu magickou sílu dobra. Proto byl následně král velmi moudrý a úspěšný. A i když se jim dnešní keksíky podobají jen málo, mají velmi podobný recept.

Právě tento recept se snažil podle staré legendy obnovit dobrácký hostinský v Nizozemí pan Massachusetts, který hledal dobrotu, na kterou by nalákal lidi. To už bylo o mnoho staletí dál – přesněji řečeno 19. století mudlovského letopočtu. Nejdříve z těsta chtěl dělat dorty, aby byl větší podíl dobra. A taky je dělal, ale vždycky když rozehříval pec, zkoušel dávat malé kousíčky těsta doprostřed pece, aby věděl, jestli je už správně rozehřátá. Malé kousky poté vyhazoval, ale jednou u něho byla jeho neteř a ony kousky ochutnala. Nakonec je celé zdlábla a hostinský se rozhodl dělat raději malé kousky. Protože velké dorty hostům moc nechutnaly. Usoudil, že je to na ně moc. Velký podíl dobra a to né každý člověk snese. A tak vznikly keksíky. V Nizozemí se jim říkalo „koekje“, což znamená v překladu malý dort.

Následně na to se rozšířily do Anglie a do Francie. Poté se rozvezly i do USA, kde z nich udělala Ruth Wakefield americkou klasiku. V Anglii se staly zase klasickým čajovým pečivem a nikdy nesmí chybět na stole při čajovém dýchánku. A to nejen u kouzelníků, ale i u mudlů. My kouzelníci v Anglii jim říkáme Kotlíkové keksíky.

Samotná víra:

Jak už je tu několikrát naznačováno. Věřit v Kotlíkové keksíky, znamená věřit v pozitivní sílu v nich, která pramení podle legendy z dobrého skutku Perského krále. Je mnoho odborníků, kteří se touto záhadou zabývali. A je také mnoho rýpalů, kteří se snažili teorii dobra v Kotlíkových keksíkách vyvrátit. Čímž ale většinou spíše dopomohli důkazům.

Nebudeme zabíhat už do starých dávných dob, ale uvedeme příklad, který je skoro nedávný a vztahuje se k naší škole. Známý dobroděj a slavný mocný čaroděj Albus (atd.. atd..) Brumbál měl prý velké zalíbení v různých laskominkách. A právě jeho nejoblíbenější laskomina, kterou uvádí i ve svém životopise, byly Kotlíkové keksíky. Prý pro svou oblíbenost vydržely jako jeho heslo do ředitelny celé dva měsíce, což nebylo zvykem. Brumbál byl velice pečlivý a hesla měnil velice často. Musel ho změnit až po donucení, když už skoro celý hrad věděl ono heslo do ředitelny. Říká se, že si ale heslo změnil na keksíky Kotlíkové. Ale kdo ví, jestli pátý měsíc neměl Ketlíkové koksíky.

Ale k věci. Je mnoho důkazů, že Albus (atd.. atd..) Brumbál měl rád Kotlíkové keksíky a že jimi přímo holdoval. Je proto velmi okaté, že byl velmi dobrý a moudrý kouzelník našich dob. Mohly za to čajové sušenky? Navíc vychází najevo, že je vnucoval Harrymu Potterovi před každou jeho lekcí s ním. A že je vzal sebou i na jednu jejich cestu za Viteály. Aby se posilnili? A když jsme u Brumly, tak nesmíme zapomenout zmínit Nicolase Flamela a jeho tak známý dlouhý život. Myslíte si, že je to náhoda? Nikoliv! Ve všem hledejte Kotlíkové keksíky. Je i taková domněnka, že kámen mudrců nebyla nic jiného než hrouda spáleného těsta na keksíky, které si Flamel sám pekl, protože jeho žena nebyla zrovna doma. Chtěl je něčím vylepšit, ale nepovedlo se mu to a ke všemu je spálil. Nešika. O to větší nešika, že recept, jak to všechno zpachtil, si nikde nezapsal a tak původ kamene mudrců a jeho složení je nám doposud neznámé.

Na druhou stranu se tvrdí, že Voldy – tedy, promiňte – že je Voldemort přímo nesnášel a rituálně je pálil v zeleném ohni. Nemohl je ani cítit. (Tady největší rýpalové tvrdí, že se jimi prý v mládí přecpal natolik, že z nich tři dny blinkal, a proto je nemohl ve své dospělosti ani vidět. Ale prosimvás, těm nevěřte.. Stejnak blinkal, protože v sobě mají dobro, které jeho prohnilý žaludek nemohl vstřebat.)

Také jimi údajně krmí nejhorší vězně v Azkabanu, protože proti jedení keksíků jsou mozkomoři roztomilí bubáčci.

Nebo Helga. Zakladatelka Mrzimorské koleje. Už od ní je známý jeden velmi podobný recept na čajové sušenky, který se velmi podobá dnešním Kotlíkovým kesíkům. Víme přeci, že Helga byla především dobrá kuchařka. A možná právě proto, že pekla i tyto sušenky, byla dobrotivá a brala do své koleje všechny bez rozdílů.

Takových velkých osobností je více. A důkazů je též spoustu, ale nechceme tady jimi popsat 10 pergamenů (Ačkoliv by to možné bylo..), protože nechceme, aby to vypadalo jako typický úkol Alexe Petrova. Rády bychom totiž, aby si to alespoň někdo přečetl.

Projevy víry:

Pokud někdy potkáte člověka/kouzelníka, který věří v Kotlíkové keksíky, poznáte ho buď hned a nebo až po chvilce zkoumání. Je mnoho placek, všemožných provedení náhrdelníků či různé doplňky s motivem keksíků. Pro velké nadšence se vyrábí i oblečení a různé předměty.

Ale není to jen vnější vyjadřování víry, můžeme hodně vyčíst i ze způsobu mluvy. Nejčastěji se využívá povzdech „U všech keksíků..“ nebo „Pro keksíka!“ či „Keskíku v misce..“. Nemusí to být jen povzdech, ale i spojení „Keksíkudík“ nebo „Keksíkužel“ či „Keksík s Tebou..“ a podobné slovní termíny.

Věřící v Kotlíkové keksíky se nikde nescházejí a nemají potřebu ani zakládat žádné spolky. (Někteří fanatici se o to možná snaží, ale držme se norem..) Tato víra je velmi individuální a je na každém, co si pod ní představuje. Na někom vůbec nemusí být vidět, že v keksíky věří, ale přitom se nimi bude cpát každý večer před spaním. Takžéé.. keksík s vámi.

Johnny Morsová

Sicoma Wylson

Tagy: jídlo, keksík, keksíky, kult, víra

3x Komentováno