Bradavičník

Jistě jste si stejně jako já povšimli jak moc lidí se v Bradavicích neustále něčemu chichotá, dává hlavy k sobě a špitá tichá slovíčka. Jasně, asi vás napadne, že třeba spolu choděj, ale mám pocit, že čeho je dost, toho jo dost.

Kolikrát, když člověk projde už kolem několikátýho páru, si říká. Co se to děje? Proč si všichni špitaj? Ono se snad něco děje? Že by zas nějaká přestřelka v síni mezi morčaty a háďaty? Či snad mezi havrany a lvíčaty? Či snad mezi..no prostě mezi všemi? Tak si tak pro sebe uvažujete, zatímco scházíte schody a už už natahujete krk, uši, oči a kdo ví co ještě, jen abyste zahlédli, zaslechli či snad zacítili nějakou akci, ale když sejdete schody do vstupní sině a podíváte se do velké síně, tak zjistíte, že nevidíte ani morčata na útěku, ani nafrněná háďata a ani nic jiného, co by nasvědčovalo tomu, že je důvod si s někým špitat, nebo, nedej bože, objímat.

Tak si tak vesele dohopkáte ke svému stolu, hodíte jeden pohled směr pár tvořený z vašich spolužáků z ročníku, a již usedáte a natahujete se pro konvici či tác se svým oblíbeným nápojem či jídlem. Tak se prostě pustíte do popíjení či jídla a jen tak si bloumáte pohledem po síni, sem tam zahlédnete kamaráda, tak se usmějete, sem tam zahlédnete nepřítele, tak se ušklíbnete, ale neděje se nic proti ničemu.

Jen prostě ty páry vás poněkud znervózňují. Ale co. Špitnete si pro sebe a prostě to tak nějak neřešíte. Tak si tak sedíte a koukáte a koukáte. Až se najednou objeví dva z vašich kamarádů, nyní mám na mysli jedno mladé, čestné, milé, hodné a vůbec úžasné lvíče, Vindicta Venease a jednu úžasnou mladou dívku, jež si ten odznak skutečně zaslouží, jednu z prefektů havraspárské koleje, Marci Mosetovou. A oni, jakmile na ně mávnete, se na vás zazubí a zamíří k vám, pozdraví typickým pozdravem a vaší přezdívkou, v mém případě je to Koláčková Královna a vy jim oplatíte stejně, Vindovy říkám Lentilka, neboť je tak krásně barevný, stejně jako barevný svět v hrsti a Marci je Marcipánka, páč se to prostě hodí k jejímu jménu. A vy se pustíte do diskuze o tom jak se Vindovy vede posouvat svět pod svýma nohama a tak podobně..

Až vám to nedá a vy se v okamžiku, kdy se od vedlejšího stolu ozve zvuk jako když vytáhnete špunt z plného umyvadla, musíte prostě kamarádů optat, jestli neví, co se to tady děje, že všichni si furt špitaj, objímaj a kdesi cosi.

Vind se na vás podívá, nasadí zamyšlený výraz, podrbe se na hlavě, zamumlá, zívne, upije pitiva a nakonec povídá: „Hmm, myslím, že to má něco společného s takovou tou divnou věcí, jež se tuším říká láska.“

Načež vy namítnete: „No, to mě taky napadlo. Ale prostě..nejsou na lásku moc mladí? Já si třeba neumím představit, že bych s někým chodila..“

V tom se Marci zachichotá a povídá: „Láska kvete v každém věku.“

„To je kravina.“ Ušklíbne se na její slova Vind „To by jí někdy museli zalévat a moc lidí tu mokrých není.“ Při těch slovech se otočí na pár, jež se dal do vydávání dalších veselých zvuků a povídá směrem k nám, tak abychom to slyšely jenom já a Marcipánka. „Vídíš? Úplně suchý.. leda by láska byla kaktus.. ale ten pěkně píchá.“ Zamračí se a koukne zpět na nás.

Na to se Marci usměje a povídá „Kaktus? Dost děsná představa.“ Zašklebí se. „To by pak nikdo nechtěl být zamilovaný.“ Poví a upije džusu.

Já zrovna mlčím, neboť mě tuším zaujal velmi zajímavý propletenec těch dvouch vedle, zrovna uvažuju, jestli by nechtěli k nám do cirkusu, že by se mohli uplatnit jako hadí muž a žena. No, nakonec je debata uzavřena tím, že Vind s Marci zkonstatujou, že se kolem děje až moc podivných věcí, jednou z nich je i to, že má Marci hlad. Ještě teda padne něco o tom, že podle Marci je láska vlastně něco jako orchidej a já prohlásím něco v tom smyslu, že láska je něco, z čeho vznikaj děti, ale že ty z kytky asi nejsou, leda tak z nějaký uvřeštěný a smradlavý, co dá pokoj jen když se nakrmí. Vind se ještě vyjádří v nějakém takovém smyslu, že si tu občas připadá jak v telenovele, že tu už jen chybí chlápek s kytarou, načež je téma tak nějak uzavřeno. Tedy aspoň zrovna v této situaci.

Ovšem, mne toto téma zavedlo k zamyšlení. Je opravdu láska kaktus? Opravdu tak píchá a bolí? Opravdu je tak suchá, nepříjemná a odtažitá? Nebo je naopak krásná, hrdá, plná energie ze slunka a s krásnýmy květy?

Je mi líto, ale v tuto chvíli vám musím oznámit, že jsem se odpovědí dosud nedobrala. Kamarádka Mia mi na to řekla, když už jsem poněkolikáté rozvíjela úvahu na toto téma, že mám ještě čas to zjistit, ale to se mi moc nelíbí, ráda vím všechno hned a teď, takže pokud vy sami snad víte jak to s tou láskou vlastně je, tak mi klidně napište sovku nebo tak.

Tagy: láska, úvaha, vztahy

4x Komentováno