Divné věci jsou v Bradavicích na denním pořádku. Některé jsou však tak divné, že jsou divné i v Bradavicích. Těžko říct jaké nadpřirozené síly nám vždycky nechají zmizet domácí úkoly, nebo donutí nás neslyšet ráno budík. Co za podivný jev to je, když mi zmizne ze stolku tabulka čokolády? Člověk by si mohl říct, že mít pocit, že vás někdo sleduje je tady celkem normální. Když všude zírají obrazy, nebo duchové. Tenhle pocit byl však mnohem, mnohem větší…
Jistě všichni znáte moji nebelvírskou kamarádku Lole. Ano, tu malou japonku, která hází po lidech rolničku a vykřikuje cosi o vlkodlačí nadvládě na naší škole. Svalovat to na dětskou hloupost je v jejím případě asi blbost, vzhledem k tomu, že je jí šestnáct let. I když … Ne, je to blbost! Jenže mě se nechce připouštět, že by slečna Leiringová měla pravdu. A zároveň se mi nelíbí, že nevěřím vlastní kamarádce. Tak co s tím? Číst dál…
Stále po nás chtějí, abychom něco napsali do Bradavičníku. Že odměna nás nemine. Na peníze slyší skoro každý, a tak si řekne, že něco sepíše, někde něco vyčmuchá a dostane peníze skoro za nic. Ale zdání klame.
Snad každý z nás se již setkal s potulujícícm se studentem nebo minimálně někoho slyšel o nich vyprávět. Toulkařem se koneckonců může stát vlastně kdokoli. Je to tak jednoduché, stačí jednou či dvakrát zabloudit cestou k učebně a už je z vás toulkař. Neboť ve chvíli kdy zabloudíte, tak najednou zjistíte kolik krásného je na tom, když se ocitnete sami v prázdné chodbě do níž vysokými okny pronikají zářivé paprsky zapadajícho slunce.
Vedení školy vyhlásilo dvoutýdenní prázdniny. Obloha vypadá, jako by na ni někdo vylil čistící lektvar. Rozkvetlé květiny voní, jako sladký dýňový džus a ptáci přenádherně pějí. Pomalu se procházíte hradními pozemky a vaše smysly jsou zaměstnány hlavně vnímáním všech těch pohádkových faktorů. Zapovězený les vypadá mnohem méně zapovězeněji než kdy dříve. Jezero je tiché, klidné a blankytně modré. Vítr si hraje se stébly smaragdově zelené trávy a vrba mlátička jakoby usnula. Vracíte se po pěšině cestou do hradu. Na famfrpálovém hřišti se právě trénuje. Blížíte se pomalu ke skleníkům, odkud vychází student z cizí koleje, načež vás s nadšeným zamáváním vřele pozdraví. Vidíte jej snad poprvé v životě, ale proč mu jeho dobrotu neoplatit? Jdete dále přes nádvoří, až projdete do vstupní síně a s každým vaším krokem známých i neznámých tváří stále přibývá. Každý má na rtech nefalšovaný upřímný úsměv od ucha k uchu. Mávají na vás a s neuvěřitelným elánem se baví s ostatními. Z každého rohu se ozývá hlasitý smích a najednou se odkudsi z neznáma ozve protivné řinčení. Číst dál…
Po nějaké době přicházíme se seriozním článkem, který přinese studentům také velice přínosné informace. Dvojice nebelvírských redaktorů se obrnila brky, bloky a ochrannými rouškami a vyrazila do terénu uspořádat mezi náhodnými profesory anketu. Ano, slyšíte dobře – anketu mezi profesory. Rozhodli jsme se totiž ukázat Vám tato stvoření z jejich lidské stránky a zaměřili se na jejich vztah k jídlu. Pokud tedy nevíte čím si uplatit sira Stanleyho, čtěte bez obav dále.
Vím, že to nemusím dělat. A že to spousta z Vás neocení nebo si to ani nepřečte. A že mě za to budete i nadále odsuzovat. A že tato stránka skončí jako podložka pod svačinu. A víte vy co? Mě je to jedno. Nepíšu to z donucení, jen čistě z dobrého vychování. A o čem, že to zase ta Ryanová mluví? Čtěte pořádně, nebudu to opakovat! Číst dál…